Letos máme již 56. výročí od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Čeká nás kolotoč pravidelných akcí, proslovů, vzpomínek. A samozřejmě snah toto výročí co nejvíce spojit a naroubovat na válku na Ukrajině. Co jsem ale zatím nezaznamenal, že by se při tomto výročí někdy řešilo, je, jakou měla invaze zásluhu. Totiž že v Česku zdiskreditovala komunistický idealismus. Bez invaze v roce 1968 by nikdy nemohlo dojít k sametové revoluci v roce 1989.

Reformy v období pražského jara byly nepochybně idealistické. A zároveň se prosazovaly systémově, v rámci komunistické strany. Vedoucí úlohu KSČ nikdo nezpochybňoval. I přesto byly takové reformy Moskvou tvrdě potlačeny a stranu ideologicky ovládli aktéři revoluce v roce 1948.

Což byl celkem jasný signál. Pokud chce někdo něco měnit, tak ne skrze komunistickou stranu. Pokud před invazí někdo vstupoval do strany, mohl tvrdit, že se snaží něco změnit. Po invazi a v období normalizace už to možné nebylo, i výmluva o „změkčování zevnitř“ neobstojí. Kdo vstupoval do KSČ potom, dělal to z různých důvodů. Aby měl klid, aby zajistil budoucnost pro své děti, aby měl moc, kvůli nátlaku, z prospěchářství.

A možná pár lidí skutečně věřilo v původní revoluční ideály, i když bylo už 20 let po revoluci. Ale v drtivé většině se jednalo o oportunisty, kteří věděli, kterou stranou je chleba namazaný. A kteří také věděli, že myslet si mohou, co chtějí, dokud budou říkat, co se má. Jako například Petr Pavel, ale i Andrej Babiš. Naopak vyobcováni byli ti, kteří to „mysleli upřímně“. KSČ se tak transformovala z organizace, která určuje společenský směr, v organizaci, která udržuje moc.

Rok 1968 udělal jasno v jedné otázce, zda je důležitější mít komunistické ideály nebo zda poslouchat Moskvu. Normalizační komunisté si lekci zapamatovali velice dobře. Což se jim ironicky stalo osudným v roce 1989, kdy mladíci, kteří dělali revoluci v roce 1948, už byli dávno za zenitem, ale stranu nebylo jak personálně a ideologicky obnovit, protože v její ideály už v podstatě nikdo nevěřil. Rok 1968 zhatil jakoukoliv generační obnovu komunistů.

Když tedy přišla perestrojka a sametová revoluce, byly ve straně v podstatě jen dva typy lidí. Přesluhující a od reality odtržené kádry, a oportunisté, jejichž loajalita nebyla ideová, ale materiální. Ti první byli zvyklí poslouchat Moskvu na slovo. Jenže z Moskvy se ozývalo: Dělejte si, co chcete. A ti druzí? Jak ironicky pak působí Husákova slova: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické.“ V roce 1989 tito lidé skutečně odpadli a ukázalo se, že pravověrní komunisté zůstali „jako kůl v plotě“.

Dnes si vyročí připomínají hlavně ti, kdo se nejvíce ohánějí bojem s komunismem. Přitom pokud by událostem roku 1968 nedošlo, je klidně možné, že by vedoucí úloha KSČ trvala v Česku dál. A dokonce je možné, že by oni samotní byli ve straně.

Autor je redaktor ParlamentníListy.cz