„George Friedman napsal knihu Příštích sto let, kde predikuje, co se stane, a na svět se dívá z pohledu geopolitika,“ uvedl na začátku besedy Hlaváček.

Z minulosti do současnosti, a naopak

„Zaujalo mne tam toto. Představte si, že jsme v Americe v roce 1905. Prezidentem je Theodore Roosevelt, prudce se zlepšuje životní úroveň USA, velice intenzivně posilují na světové scéně. Svět používá termín „Belle Époque“, krásná epocha. A představte si, že jsme v roce 1925. Představte si dvě postavy, které k nám přišly, jedna z roku 1905, druhá z roku 1925. Ten z roku 1925 by vám pověděl o tom, jak Spojené státy ztratily více než 100.000 vojáků, proběhla první světová válka, která by v roce 1905 byla pro každého nemyslitelná. Pověděl by vám o tom, jak je Evropa v hospodářské krizi a patrně by kritizoval zapojení USA do I. světové války, protože se v té době objevily první kritické hlasy, že Spojené státy byly do války zataženy nějakými koncerny, které na tom chtěly vydělat. Prostě byste cítili ten obrovský pesimismus, který byste v roce 1905 neviděli.“

„Představte si, že pokročíme o dvacet let, do roku 1945,“ pokračoval Hlaváček. „A zase by vám někdo začal vyprávět příběh, který by byl naprosto, ale naprosto nepochopitelný pro oba předešlé. Řekl by vám, že končíme další světovou válku, ve které zemřelo bezmála čtyřikrát tolik amerických vojáků než v té předešlé. A říkal by vám, že abychom tu válku dotáhli do konce, použili jsme jaderné zbraně, které by první i druhé osobě vůbec nedávaly smysl. Jako že přiletí jedno letadlo, shodí jednu bombu a zmizí celé město. Ale v roce 1945 byste možná cítili určitý optimismus z toho, že válka končí. Přesuňme se o dalších pětadvacet let. Svět je zas úplně, ale od základu jiný. Je rozdělený mezi dvě supervelmoci, bývalá koloniální impéria neexistují a svět má za sebou další zkušenost, kdy téměř vypukla další světová válka, to, co se odehrálo na počátku šedesátých let. Ať už v případě berlínské krize, nebo kubánské raketové krize, kde konfliktu bylo zabráněno doslova na poslední chvíli. Ten Američan by vám mohl jen tak mezi řečí říci – a teď posíláme vojáky do Vietnamu. Kdybyste se potkali s Američanem v roce 1980, tak by vám pověděl, že my, Američané, jsme prohráli ve Vietnamu. Nevěřili byste mu. Nemohli byste mu věřit,“ konstatoval odborník na Spojené státy.

Dojdete do roku 2000 a svět je opět od základu jiný. „Celé to bipolární uspořádání skončilo a Spojené státy se ocitly v tom, co připomíná unipolaritu. Teoretici téměř popírali, že něco jako unipolarita jako reálný koncept může existovat, že Sovětský svaz už neexistuje, úplně se rozpadl. Když se nad tím zamyslíte, tak zjistíte, že vývoj světa běží strašně rychle a během dvaceti let se stane něco totálně zásadního, co úplně mění to, jak svět vypadá. Pak můžeme pokračovat, že přišly teroristické útoky. Že Spojené státy vysílají vojáky do Iráku nebo Afghánistánu. Pamatuji se, jak jsme kdysi s kamarády, když bylo mistrovství světa v kopané na Ukrajině a v Polsku, sledovali záběry nově vybudovaného letiště v Doněcku a tamní kompletně zrekonstruovaný stadión. Kdybych tehdy začal tvrdit, že během několika měsíců se Rusko a Ukrajina dostanou do vzájemného sporu, tak by mne nejspíš poslali do psychiatrické léčebny,“ uvedl doktor Hlaváček.

Černá labuť

Podle vysokoškolského pedagoga žijeme ve světě, kde se totálně mění způsob našeho chápání světa. To, co se zdá neuvěřitelné, tak se skutečně děje. „Nazývá se to ‚černá labuť‘. Evropané totiž vždy byli přesvědčeni, že labutě jsou bílé. Co tady jsme, tak vždy byly bílé. Pak přišli cestovatelé z Austrálie a říkali – tam jsou černé labutě. Co na to odpovíte? Je to nesmysl! Popírá to veškerou vaši zkušenost, vaše znalosti a vůbec předpoklady, s jakými se díváte na labutě. Prostě blbost. Nějaká pověra. Pak přijede druhý cestovatel a tu černou labuť přiveze. Černá labuť je symbol nejen toho, že musíte přijmout názor, že jste se zmýlili, že černé labutě neexistují, ale celkově musíte přehodnotit svůj způsob, jakým poznáváte svět,“ konstatoval Hlaváček.