„George Friedman napsal knihu Příštích sto let, kde predikuje, co se stane, a na svět se dívá z pohledu geopolitika,“ uvedl na začátku besedy Hlaváček.

Z minulosti do současnosti, a naopak

„Zaujalo mne tam toto. Představte si, že jsme v Americe v roce 1905. Prezidentem je Theodore Roosevelt, prudce se zlepšuje životní úroveň USA, velice intenzivně posilují na světové scéně. Svět používá termín „Belle Époque“, krásná epocha. A představte si, že jsme v roce 1925. Představte si dvě postavy, které k nám přišly, jedna z roku 1905, druhá z roku 1925. Ten z roku 1925 by vám pověděl o tom, jak Spojené státy ztratily více než 100.000 vojáků, proběhla první světová válka, která by v roce 1905 byla pro každého nemyslitelná. Pověděl by vám o tom, jak je Evropa v hospodářské krizi a patrně by kritizoval zapojení USA do I. světové války, protože se v té době objevily první kritické hlasy, že Spojené státy byly do války zataženy nějakými koncerny, které na tom chtěly vydělat. Prostě byste cítili ten obrovský pesimismus, který byste v roce 1905 neviděli.“

„Představte si, že pokročíme o dvacet let, do roku 1945,“ pokračoval Hlaváček. „A zase by vám někdo začal vyprávět příběh, který by byl naprosto, ale naprosto nepochopitelný pro oba předešlé. Řekl by vám, že končíme další světovou válku, ve které zemřelo bezmála čtyřikrát tolik amerických vojáků než v té předešlé. A říkal by vám, že abychom tu válku dotáhli do konce, použili jsme jaderné zbraně, které by první i druhé osobě vůbec nedávaly smysl. Jako že přiletí jedno letadlo, shodí jednu bombu a zmizí celé město. Ale v roce 1945 byste možná cítili určitý optimismus z toho, že válka končí. Přesuňme se o dalších pětadvacet let. Svět je zas úplně, ale od základu jiný. Je rozdělený mezi dvě supervelmoci, bývalá koloniální impéria neexistují a svět má za sebou další zkušenost, kdy téměř vypukla další světová válka, to, co se odehrálo na počátku šedesátých let. Ať už v případě berlínské krize, nebo kubánské raketové krize, kde konfliktu bylo zabráněno doslova na poslední chvíli. Ten Američan by vám mohl jen tak mezi řečí říci – a teď posíláme vojáky do Vietnamu. Kdybyste se potkali s Američanem v roce 1980, tak by vám pověděl, že my, Američané, jsme prohráli ve Vietnamu. Nevěřili byste mu. Nemohli byste mu věřit,“ konstatoval odborník na Spojené státy.

Dojdete do roku 2000 a svět je opět od základu jiný. „Celé to bipolární uspořádání skončilo a Spojené státy se ocitly v tom, co připomíná unipolaritu. Teoretici téměř popírali, že něco jako unipolarita jako reálný koncept může existovat, že Sovětský svaz už neexistuje, úplně se rozpadl. Když se nad tím zamyslíte, tak zjistíte, že vývoj světa běží strašně rychle a během dvaceti let se stane něco totálně zásadního, co úplně mění to, jak svět vypadá. Pak můžeme pokračovat, že přišly teroristické útoky. Že Spojené státy vysílají vojáky do Iráku nebo Afghánistánu. Pamatuji se, jak jsme kdysi s kamarády, když bylo mistrovství světa v kopané na Ukrajině a v Polsku, sledovali záběry nově vybudovaného letiště v Doněcku a tamní kompletně zrekonstruovaný stadión. Kdybych tehdy začal tvrdit, že během několika měsíců se Rusko a Ukrajina dostanou do vzájemného sporu, tak by mne nejspíš poslali do psychiatrické léčebny,“ uvedl doktor Hlaváček.

Černá labuť

Podle vysokoškolského pedagoga žijeme ve světě, kde se totálně mění způsob našeho chápání světa. To, co se zdá neuvěřitelné, tak se skutečně děje. „Nazývá se to ‚černá labuť‘. Evropané totiž vždy byli přesvědčeni, že labutě jsou bílé. Co tady jsme, tak vždy byly bílé. Pak přišli cestovatelé z Austrálie a říkali – tam jsou černé labutě. Co na to odpovíte? Je to nesmysl! Popírá to veškerou vaši zkušenost, vaše znalosti a vůbec předpoklady, s jakými se díváte na labutě. Prostě blbost. Nějaká pověra. Pak přijede druhý cestovatel a tu černou labuť přiveze. Černá labuť je symbol nejen toho, že musíte přijmout názor, že jste se zmýlili, že černé labutě neexistují, ale celkově musíte přehodnotit svůj způsob, jakým poznáváte svět,“ konstatoval Hlaváček.

„Když se podíváte na historii nejen dvacátého století, tak vidíte, že je plné černých labutí. Každých plus minus dvacet let se objevuje nějaký fenomén, který změní svět. Nám jen spadne čelist a říkáme – jak je to možné? Kdybyste v roce 2001 s nástupem prezidenta Bushe řekli, že během několika měsíců Spojené státy přepadnou jacísi teroristé v několika osobních letadlech, tak si budete myslet, že ten člověk je blázen. Anebo alespoň pesimista. Kdybyste v roce 1960 řekli, že Američané budou do deseti let staženi z Vietnamu, že bude 58.000 mrtvých a že budou ze země odcházet jako poražení – úplně stejná reakce. To je ta černá labuť. Vy máte veškeré dostupné informace, které vás mohou vést k tomu, že se něco takového stane. Myslíte si, že v roce 2000 nebo 2001 CIA nevěděla, že existuje al-Káida a že se v USA pohybují její příslušníci?“ uvedl dále za naprostého ticha Hlaváček a pokračoval. „Nebo myslíte si, že v roce 1965, kdy prezident nařídil bombardování severního Vietnamu a pak tam poslal příslušníky námořní pěchoty, samozřejmě s podporou drtivé většiny Američanů a samozřejmě členů vlády a Kongresu – jen dva senátoři hlasovali proti bombardování – všichni přece věděli, jak dopadli Francouzi, když bojovali v Indočíně. Ti, kteří tam na přelomu čtyřicátých a padesátých let bojovali, byli vyzbrojeni americkými zbraněmi, tím nejlepším, co Američané mohli dodat Francouzům, prostě všechny informace, jak to může dopadnout ve Vietnamu, jste v roce 1965 měli. Tak proč tam Američané ty vojáky posílali? To samé Pearl Harbor. Samozřejmě, že se Japonci připravovali, a když se na to dnes díváme, tak zpravodajské informace existovaly, přesto to byla černá labuť. A to se opakuje plus minus každých dvacet let. Přijde nějaká úplná bomba.“

Bezpečnostní strategie (téměř) naruby

Je tedy Donald Trump tou černou labutí? „Má teze je, že ne. Myslím, že dělá věci, které odpovídají černé labuti, ale toto není o Donaldu Trumpovi, ale o cyklu, který probíhal ještě před Trumpem. Záměrně jsem vybral dvě bezpečnostní strategie USA. Záměrně jsem vybral cyklus dvaceti let. Takže národní bezpečnostní strategie Billa Clintona z roku 1997 a pak Národní bezpečnostní strategie Donalda Trumpa z roku 2017. Oba pánové mají cosi společného v tom smyslu, že národní bezpečnostní strategii by měl každý prezident vydávat každý rok, co je v úřadu. Ono se to tak neděje, třeba Barack Obama nebo George Bush za celou tu dobu, co byli v úřadu, tedy osm a osm let, vydali jen dvě bezpečnostní strategie. Bill Clinton ji vydával každý rok, v tom je unikátní. A Donald Trump je unikátní v tom, že ji vydal ještě v době, kdy se stal prezidentem v roce 2017,“ konstatoval Hlaváček.

„Moje pointa je, že když si tyto strategie čtete, tak zaznamenáte zásadní rozdíl mezi tím, s čím přicházel Bill Clinton, George Bush a do jisté míry i Barack Obama, a tím, s čím přichází Donald Trump. Bill Clinton říká, že musíme mít vůli a kapacity, abychom pokračovali ve vytváření globálního leadershipu a zůstávali preferenčním bezpečnostním partnerem pro komunitu států, které sdílejí naše zájmy. Ve zkratce, jsou vitální pro naši bezpečnost a pro svět a svět se v tom důsledku stává bezpečnějším. Bill Clinton uvádí – my musíme vést. Když se podíváte na Donalda Trumpa, tak je to úplně jiné. Ten říká, že Amerika, která je bezpečná, svobodná a prosperující doma, je Amerika se sebedůvěrou a odhodláním vést zahraničí. Je to Amerika, která může udržet mír, pozvednout svobody a udržet trvající výhody pro americký lid. Stavět Ameriku na první místo je povinnost naší vlády a základ pro americké vedení světa.“ Toto jsou podle pedagoga úplně odlišné dokumenty.

V době mezi Billem Clintonem a Donaldem Trumpem se prostě něco zásadního stalo. „Protože to je úplně jiný přístup ke světu. Zatímco jeden prezident říká, že my se musíme aktivně snažit a prosazovat ten leadership a být tím lídrem, abychom zajistili, že svoboda a demokracie budou mít úspěch, tak Donald Trump říká, že náš úspěch je především, když se zaměříme sami na sebe. Protože my si musíme udělat jasno sami nad sebou, musíme zařídit, abychom tady sami prosperovali. Pokud se nám bude dařit tady doma, tak my můžeme být silní i v zahraničí. To je úplně jasný obrat od preferencí. Bill Clinton představuje prezidenta, který prosazoval aktivní, asertivní zahraniční politiku, zdůrazňuje přednosti idejí, které reprezentují Spojené státy americké. Donald Trump se zaměřuje především na situaci doma a světová politika jej tolik nezajímá. Spojené státy budou silné, pokud budou silné doma.“ Oba představují podle Hlaváčka dva zcela odlišné světy.

Jeden článek odborníků na analýzu národních bezpečnostních zpráv kvantitativně vypočítává jednotlivá slova. „Tak jsem se třeba dočetl, že strategie Donalda Trumpa je skutečně výjimečná. Veškeré národní bezpečnostní strategie od roku 1997 až do  roku 2015  používaly termíny jako kooperace přibližně 50krát v každém dokumentu a termín soutěž asi 8krát v průměru. A najednou přijde Donald Trump a ten termín kooperace používá 35krát a soutěživost 22krát. On také daleko více zdůrazňuje soutěživost, konflikt s vnějším světem. Daleko více reflektuje to, že vývoj světa asi už Americe nenahrává, jako si to mysleli jeho předchůdci.“

Věci se mění. Ovšem, bude lépe?

„Zůstávám optimistou, ale věci se mění způsobem, ze kterého nemusíme plakat, ale štěstí nám to asi také nepřinese,“ konstatoval ne zrovna optimisticky Hlaváček. „Bill Clinton tam dával vždy nějaký dovětek, to je unikátní, za jiných prezidentů se tak nedělo. Od chvíle, kdy se Spojené státy staly světovou mocností, a můžeme hovořit buď od roku 1944 nebo dříve, vždy považovaly Evropu za prioritní oblast. Vždy to tak bylo. Donald Trump v podstatě jinými slovy říká – pro nás nejpodstatnější je „Indopacifik“. To nikdy nebylo. Zkrátka toto je důkaz toho, že se mění regionální orientace americké zahraniční politiky.  Přinejmenším od začátku studené války, kdy vznikla Severoatlantická aliance a kdy se začalo hovořit o euroatlantismu. Vždy Spojené státy měly prioritní zájmy v Evropě a na druhém místě bylo Japonsko.“ Už za druhé světové války podle Hlaváčka prezident Roosevelt říkal, že v první řadě musí zajistit, aby Německo nevyhrálo válku v Evropě. „Že když Němci vyhrají válku v Evropě, tak se z nich stane světová velmoc. Když Japonci budou dále válčit v Pacifiku, tak se z nich stane maximálně regionální velmoc. Toto se vědělo už za druhé světové války. A nyní Američané říkají, že je pro ně nejdůležitější indicko-pacifická oblast. Takže Japonsko a Čína, a je zajímavé, že se tam přidalo to „indo“. To je narážka na Indii, jižní Asii.“

Jižní Asie a jihovýchodní Asie jsou nyní pro Spojené státy prioritní. „Nemůžeme se jim divit. Když se podíváte na Čínu, a jak to vypadá s Evropou. Jeden z důvodů, proč dochází k rozmělnění zaměření na Evropu, je měnící se populace. Atlantismus vytvářely stejné politické elity. Západ tvořili Evropané, kteří se vystěhovali do Ameriky a zůstávali na východním pobřeží. Když se podíváte, jak se stěhuje obyvatelstvo a jak se mění struktura obyvatelstva, dochází k tomu, že se obyvatelstvo stěhuje na jih a západ, zatímco populace na východním pobřeží relativně klesá. Navíc do USA přichází obrovská masa Latinoameričanů. A víme, jak to s bílou populací vypadá. V roce 2050 už nebude tvořit ani padesát procent. Toto nutně musí něco udělat. Obyvatelé, kteří se stěhují z východu na jih a na západ, navíc jsou to ti, kteří přicházejí z jihu, mají jiné preference, chtějí řešit jiné problémy. Chtějí řešit problémy, které se týkají především západní hemisféry. A ty priority, které jsou vytvořeny politickými elitami na východním pobřeží, už nejsou tak hlasité.

Evropa končí! Mocnost? Pche…

Něco podobného se dle Hlaváčka děje i s Evropou. „Když se podíváte na demografickou křivku, je těžké býti optimistou. Co jsou dějiny dějinami a lidstvo lidstvem, tak žádná civilizace nikdy a nikde nepřežila, pokud neměla porodnost alespoň statisticky vzato 2,15 dítěte na ženu. Ukažte mi evropskou zemi, která toto delší dobu přesahuje. Když pak desítky let porodnost dosahuje 1,1 až 1,4 dítěte na ženu, tak to nemůže dlouhodobě vydržet. Tady jsou jasné, těžko zpochybnitelné věci. To prostě přijde. Ono to přichází pomalu. To je jako žába, pod kterou se vaří voda. Biolog by řekl, že vyskočí. Ale voda se otepluje pomalu a pomalu, až tam žába zůstane.“

Rozvolňují se vazby na Evropu. „V jistém smyslu je to přirozený proces. Když se díváte na mapu světa a vidíte, kde se koncentruje moc. Kde dochází k nárůstu moci? Evropa to není! Nebudeme si nic namlouvat, že se v Evropě koncentruje nějaká závažná moc a všichni se s obavou dívají na Evropu, co s tou mocí udělá. Ne. Čína roste zásadním způsobem. Nevíme, co to udělá, ale logicky to upoutává pozornost Spojených států, protože krom toho, že jsou atlantickou, tak jsou též pacifickou mocností. Rostou další státy. Indie. Když si sečtete, jak velký počet obyvatel žije v jižní a v jihovýchodní Asii, k jakému růstu HDP a zbrojení tam dochází, prostě je nevyhnutelné, že se USA budou obracet stále více do této oblasti. To neznamená, že se Evropa a Amerika pohádají a že se ocitneme v konfliktu. Ale není to, co to bývalo,“ konstatoval suše Pavel Hlaváček.

„Když se setkal Donald Trump s Angelou Merkelovou a když vidíte některé záběry, i když nikdy neřekli, co přesně proběhlo na té schůzce, tak komentáře byly takové, že Angela Merkelová byla zděšena a nechtěla o tom moc mluvit. V podstatě Donald Trump říkal – budete platit jako mourovatí. Protože tady v Evropě nezůstaneme, musíte zaplatit a my tu zůstaneme. Anebo nazdar. Ona z něj byla zděšena, jak ostře mluví. Nikdo z amerických prezidentů takto nemluvil. Je třeba říct, že výjimečné vztahy, které do této doby byly, již nebudou. Nedávalo by to smysl. Bylo by to divné, kdyby USA zdůrazňovaly, jak je pro ně strašně důležitá Evropa, když její význam v kontextu měnící se rovnováhy moci ve světě oslabuje,“ uzemnil mnohé přítomné Hlaváček.

Američané dostávají „na zadek“

„Ono to není o Donaldu Trumpovi. On je pouze symbolem celkové změny mezinárodních vztahů, které se odehrávají,“ vysvětloval dále pedagog. „Jestliže Bill Clinton a George Bush byli takoví aktivní, kteří chtěli šířit americké hodnoty, kteří chtěli podporovat demokracii ve světě, tak minimálně od Baracka Obamy tady vidíme jasný posun. Ten kritizuje George Bushe za válku v Afghánistánu i v Iráku a v jistém slova smyslu používá velmi podobný slovník – musíme si zamést sami před sebou, nemůžeme všem radit, co mají dělat. Nemůžeme pořád očekávat, že my budeme stále vést a ostatní nás budou následovat. Je to Barack Obama, který stahuje jednotky jak z Afghánistánu, tak z Iráku. A tam to nedopadá dobře. Poté, co se stáhly americké jednotky z Iráku, tak se tam totálně zhroutila situace, nastoupil Islámský stát. A v Afghánistánu je situace, když vládní vojska ztrácejí další a další území, vláda nabízí, že propustí všechny bojovníky Islámského státu a al-Káidy výměnou za to, že se podepíše příměří. Nemohu říci, že by Afghánistán dopadl dobře. To je příznak té proměny, kdy Amerika po skončení studené války chrlila energii a snažila se rozšířit svůj vliv a svoji moc k obrazu svému. Tak volně řečeno dostala ‚na prdel‘ a stahuje se zpátky.“ To předchází Donalda Trumpa. „On není iniciátor. Je jenom produkt toho širšího cyklu.“

„V roce 2004 Američané začínají cítit, že stabilizace Iráku a Afghánistánu nefunguje, jak by měla. Ještě nějaký rok to trvá a když se dostává k moci Barack Obama, tak je trend již nastolený. Stále více Američanů je přesvědčeno, že jsou méně důležití a méně mocní, než byli před deseti lety. Rok 1964, jeden z vrcholů amerického internacionalismu. Vzpomeňte na inaugurační projev Johna Kennedyho. To je tak úžasný projev, rétoricky vzato, který nikdy žádný prezident nemohl zopakovat.“ – „Nechť všechny státy světa vědí, ať již vůči nám mají dobré či špatné úmysly, že zaplatíme jakoukoliv cenu, poneseme jakkoliv břímě, podpoříme všechny naše přátele a postavíme se všem našim nepřátelům, abychom svobodně zajistili budoucnost a úspěch.“ Není to krásné?“ zasnil se poněkud přednášející. „Ale to mohl říci jen Kennedy na začátku šedesátých let. Od té doby to jenom klesá. Samozřejmě Vietnam se na tom velice podepsal. Další vrchol je v roce 2002, kdy vypuká válka proti terorismu a Američané říkají – jsme silní, jdeme do toho, protože tady jsou všude teroristé. V době, kdy přichází Barack Obama, tak už jen roste skepse. My bychom si měli hledět svého, nechte ty ostatní, ať si to udělají podle sebe. Ten trend je úplně jasný. Barack Obama také není iniciátor. Prostě se jen svezl v nějakém cyklu.“

Veřejnost versus politici. Lidé versus establishment

Poté Hlaváček porovnával z dostupných amerických zdrojů celkové veřejné mínění a názory členů rady pro zahraniční politiku. Tedy kontrast, co si myslí lidé, a co říkají nějaké elity nebo odborníci na zahraniční politiku. „Podklady jsou z roku 2013. Najdeme shodu, že Spojené státy by se měly bránit teroristickým útokům. Zásadní rozpor: Veřejné mínění říká, že by se měly chránit pracovní místa amerických dělníků. To je druhá nejvyšší priorita. A co říkají členové rady pro zahraniční politiku? Zásadní propast! Konflikt mezi tím, co si myslí prostí Američné, kteří díky globalizaci nebohatnou, naopak, populace bílých mužů střední třídy začíná trpět problémy, které měly dříve jen menšiny – alkoholismus, drogy, rozvodovost. Američané chtějí chránit pracovní místa, ale představitelé toto neslyší. Shoda je třeba na dovozu energetických surovin. Konflikt se projevuje ale třeba v boji proti drogám. Američané cítí, jak Amerika chudne a stále více lidí je závislých na drogách, ale toto odborníci pro zahraniční politiku nevidí vůbec jako problém.“

Další ekonomická záležitost konfliktu, která se odehrává v USA. „Omezit ilegální imigraci. Politické elity to ale vůbec nereflektují – stále jedou v tom cyklu globalizace, že Amerika bude tím silnější a tím více bude prosperovat, že otevře dveře globalizaci. Ale Američané to vnímají jinak. A to už v roce 2013. Již tehdy statistiky říkají, že Američané cítí, že se děje něco špatně, a to vede ke zvolení Donalda Trumpa.“ Politici nedokážou rozeznat, co trápí obyčejné Američany. „Také je vidět, která ze zemí je hospodářskou a ekonomickou velmocí. Rok 2008 – finanční a hospodářská krize, která Spojené státy výrazně poznamenala. Vidíme jednoznačný nárůst vnímání Číny jako ekonomické velmoci. Těch, kteří říkají, že je to USA, zaznamenáváme pokles a do dnešní doby by byl ještě znatelnější. Japonsko je ztracené, o EU raději nemluvě. Je zajímavé, že Američané se stále vnímají jako vojenská mocnost. V tomto směru i ta Čína pokulhává, Rusko téměř neexistuje. Země EU také nikdo nebere vážně,“ uvedl Hlaváček a řada přítomných z toho byla jistě přinejmenším konsternována.

„V roce 2013 si většina Američanů myslí, že pro svět dělají mnoho, ale naopak představitelé to tak nevidí, tam je to zcela obrácené. Ve srovnání s dobou před deseti lety se Amerika i politicky začíná štěpit nejen v zahraniční politice, ale i vnitřně. Republikáni vidí problémy daleko intenzivněji než demokraté.“

Radujte se. Nebo smutněte. To je realita…

Poté Hlaváček zhodnotil rok úřadu nového amerického prezidenta: „Nemyslím si, že Donald Trump za rok udělal nějaký zásadní přehmat, který by nelegitimizoval moc. Domnívám se, že věrohodně sleduje hlubší cyklus v americké zahraniční politice. Neoznačoval bych to jako návrat do izolace. Začínáme cyklus, kde se mění perioda od aktivní do pasivní politiky. Jsme ve fázi přechodu od extroverze do introverze. Jak to přijmout? Pokud máte pocit, že Američané udělali ve světě víc škody než užitku, tak se v podstatě můžete radovat, protože se nyní Američané opravdu stahují ze světové politiky. Pokud to vnímáte tak, že je potřeba nějaké světové velmoci, která bude zdůrazňovat otázky demokracie a lidských práv a je eventuálně ochotna intervenovat ve jménu těchto hodnot, tak to můžete vnímat jako negativní vývoj. Ať to vnímáte tak nebo onak, všechno jednou přebolí. Tento přechod od aktivní zahraniční politiky k pasivní jsme už jednou zažili. Stalo se to po první světové válce a na přelomu 60. a 70. let. Je to cyklus, který bude trvat nějakých 20 nebo 25 let, takže v polovině třicátých let 21. století budeme zase volat – Ameriko, vrať se zpátky,“ uvedl Hlaváček.

„Daří se mu to?“ zněl jeden z dotazů starších přítomných občanů. „Co se týče zahraniční politiky, kromě jedné věci tam nevidím nic ultrachybného,“ odpověděl Hlaváček. „Nic zásadního, co by snížilo roli USA ve světě. Ta jedna věc, vysoce kontroverzní, je, že se rozhodl přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma a ten uznat jako hlavní město Izraele. V tom vidím, že je styl politiky, rozhodl se, udělá to, nemá rád velké analýzy, velké řeči... V diplomacii se nikdy nedělá nic zadarmo. A když něco děláte zadarmo, tak přestáváte být čitelní. On vyšel izraelské vládě vstříc, ale neřekl, co za to. Vyšel vstříc na úkor Palestinců, a to je chyba, to se nedělá. Z hlediska diplomacie je to nečitelný krok.“

K Severní Koreji dodal: „Kim je na dně, už musí omezovat i výtisky novin, své propagandy, protože nemají ani papír,“ uvedl za smíchu přítomných děvčat Hlaváček. „Tady to tedy Trumpovi může vycházet.“

Masochismus Ameriky, aneb katastrofa, kam se podíváš

Hlas z lidu upozornil: „Hrozí celní válka…“ A Hlaváček reagoval: „To, co se teď děje, to je potenciálně velmi nebezpečné. Z mého pohledu opět dochází k rozmělnění vazeb mezi Evropou a Amerikou. Samotného mne to překvapilo. Neřešilo se to na WTO, zavedl cla a EU si to nenechá líbit. Něco hrozného se vždy stane z nějaké blbosti. To vidím jako potenciálně vývojově nebezpečné. Amerika se dostává do doby, kdy Američané daleko intenzivněji prožívají své chyby a přehmaty. Je to podobné, jak prožívala dobu po vietnamské válce. S nadsázkou – Amerika prožívá masochistickou fázi, sype si popel na hlavu. Říká, že jsme nejen nedokonalí, ale i špatní. Američané byli opití vlastním vítězstvím ve studené válce. A nyní přichází generace, která zjišťuje, že v Iráku byla katastrofa, v Afghánistánu katastrofa, v Sýrii prakticky nejsme, odtamtud nás vystrčili Rusové, v Libyi jsme se přidali k Evropanům, kteří nás k tomu vyprovokovali a výsledkem je katastrofa. Jaký zahraniční úspěch Amerika zaznamenala při šíření svobody a demokracie v posledních deseti letech? Je to jeden neúspěch za druhým. A tak dochází k tomu, že se zamýšlejí, zda jsou tyto hodnoty správné a tak do sebe šijí. Že Trump zrušil projekt TTIP, to je krásná ilustrace toho, že Amerika nebude tak štědrá a že se bude primárně zaměřovat sama na sebe,“ zhodnotil situaci Pavel Hlaváček.

„Co říkáte na démonizování a přeceňování Trumpa?“ zněl hlas ze studentského auditoria. „Spojené státy jsou demokratický režim, to není o jednom muži. Vždy se musí opřít o Kongres, je tam nějaký systém brzd a protivah,“ uklidnil přítomného studenta pedagog, ale pak stejně přitvrdil: „Věci se dějí z toho, o čem víme, ale nepřikládáme tomu takový význam. Když vidím, co se děje Evropě, tak ty cykly probíhají nejen v Americe…“

Nechyběl ani dotaz na Trumpův vztah k Rusku. Podle Hlaváčka je zvláštní: „Po bezpečnostní stránce je velmi tvrdý, hovoří o tom, že Rusko a Čína jsou revizionistické státy a ohrožují americký způsob života. Dodržuje tvrdou linii, ale jeho vyjadřování neodpovídá strategickým dokumentům americké zahraniční politiky.“