Téma Spojených států Kmoníček zahájil jejich pravidelnou a neustálou proměnou, kterou s postupem času zaznamenává: „Nedávno jsem zjistil, že jsem takřka už polovinu svého života prožil ve Spojených státech, a uvědomil jsem si, že už jsem žil v několika Spojených státech. Ony se prostě minimálně každých dvacet let dramaticky úplně změní na nějaký jiný typ zvířete, do kterého si pak my Evropané neustále promítáme své sny o tom, co ta pravá Amerika je,“ míní český diplomat.

„Ta Amerika se tomu pořád brání a vyvíjí se pak zas do nějaké úplně jiné, která se nám nelíbí a kterou nechápeme. Další ji zase přijmou, obejmou, a jen co ji drží, tak se jim zase vyvine do něčeho jiného. Ještě to není ani čtvrt století Spojených států amerických..., co je čtvrt století v dějinách státu a vývoje nějaké velké myšlenky, kterou Spojené státy vlastně teprve začínají,“ pokračoval Kmoníček.

„Čili v tom, že se Amerika změní každých dvacet let, je naděje, že to, co se nám dnes nemusí líbit, což jsou hlavně neomarxistické proudy na extrémně levicovém křídle Demokratické strany, že můžou v čase své postoje změnit. Protože my máme pocit, že si je dobře pamatujeme, že se nám z Ameriky vrací to, co nám také mohlo klidně sežrat celý život, když nám bylo těch dvacet let. Musíme být dodnes vděční, že se tomu tak nestalo,“ pokračoval velvyslanec.

„Nedávno jsem si říkal, že když si chci shrnout to, čemu věří tato, řekněme, neomarxistická část mladých kongresmenek, je možná to, čemu bych věřil já, kdyby mi bylo dvacet. V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně ten Zlatý grál, tedy to, čemu tyto mladé kongresmenky věří, není vůbec daleko od našeho oblíbeného Johna Lennona zpívajícího své Imagine, což je o představě, že nebudou žádné národní státy, že nebudou žádné hranice a nic, za co by stálo žít, umírat a zabíjet. Že nebudou žádné majetky a všichni budu žít volně a šťastně v té nádherné pseudokomunistické rajské ideologii.

Když jsem si dal vedle této básně některé projevy třeba Rashidy Tlaib, zjistil jsem, že je to přesně ono. Ale mně se to – před všemi zkušenostmi, kterými jsem prošel – také strašně líbilo. V tom spočívá – když se podívám na ten svůj vývoj – naše naděje, že možná jednou skončí jako já, a budou se za čtyřicet let dívat na Johna Lennona a říkat si: No, tys to měl ale v hlavě divně pomíchané. Amerika se za dalších dvacet let zase změní, takže... je to jenom jedna její fáze,“ dodal Kmoníček optimisticky.

„Přesto je tento pohled značně odlišný od pohledu evropského,“ podotkl Žantovský. „My to odsud vidíme jako těžko koordinovatelné útoky na akademické půdě, na ikony americké historie, strhávání soch, líbání kotníku afroamerickým spoluobčanům,“ popsal Žantovský dnešní Ameriku pohledem Evropanů. Kmoníček jej ale ujistil: „To se s tou změnou nevylučuje, je to jeden velký balík, z něhož malou část jsme před lety milovali, protože jsme nedokázali dohlédnout zbytku toho balíku. Možná že i sama Evropa věří, že Amerika jednoho dne dohlédne zbytku toho balíku, sama nad sebou zavrtí hlavou a zase se jednou za dvě desetiletí změní, protože tak tomu bylo vždycky,“ uvedl Kmoníček.

Žantovský k tomu poznamenal, že v současné době je ale v Americe 56 procent bílého obyvatelstva, zbytek jsou Afroameričané, Hispánci, Asiaté a další. „Vidíme tu velkou tendenci priorizovat afroamerickou část obyvatelstva, a to způsobem, který není o diskusi, ale o agresi,“ uvedl. „Je to to, čemu se tam říká ‚cancel culture‘, že co se mi nelíbí, tak zruším,“ přikyvoval souhlasně Kmoníček.

„Ale přece právě Amerika přišla s pozitivní diskriminací a s odstraněním rasových bariér, a najednou ty bariéry vyvstávají z druhé strany,“ pozastavoval se Žantovský.

K tomu Kmoníček poznamenal, že Amerika je dostatečně velká, aby zkrátka přišla s velmi protichůdnými myšlenkami: „Amerika přišla s ‚affirmative action‘, čili pomáhat na základě množství melatoninu při přijímacích zkouškách některým typům studentů, a zároveň také přišla s Ku-klux-klanem (nejstarší teroristická a rasistická skupina operující na území Spojených států). Na začátku dvacátého století míval Ku-klux-klan asi tři miliony členů, to byla Amerika menší než dnes, a normálně pochodovali centrem Washingtonu. Na konci dvacátého byl v Americe ale zase jiný typ demonstrací, zase úplně opačný, a vyšel z té ‚affirmative action‘. Oboje v Americe vždy existovalo. Dále BLM, MeToo, to vše je Amerika,“ doplnil Kmoníček.

Amerika jako odraz toho, čím je Evropa

„Já tvrdím, že Amerika je zvětšovací sklíčko, které nám do velké míry a paradoxně zpátky odráží vlastně to, co jsme my. Protože hlavně americká diskuse je dnes o tom, co je typicky americké, a co neamerické, jaké jsou zkrátka ty základní hodnoty, které udržují sen otců zakladatelů v nějakém provozuschopném chodu. Paralelně se přece v Evropě odvíjí zase diskuse o tom, co je typicky evropské, a co je neevropské.

Krásně se na tom ukazuje, že ten evropsko-americký prostor je pořád duševně ještě jeden prostor, který funguje tak, že cokoliv se objeví na americké straně, tak – moderní terminologie virologů – je to takový patogen, který si dříve či později v Evropě či České republice prostě najde svého nositele.

Takže každou chytrou věc, kterou uvidíme v Americe, dříve nebo později někdo odimituje. A každou hloupou věc nakonec také někdo odimituje, ale vždy tam bude obojí,“ zopakoval Kmoníček.

Závěrem popsal své kariérní výhledy do budoucna: „Jsem kariérně diplomat a státní služba mi říká, že velvyslanci chodí do penze v sedmdesáti letech, tak mi zbývá ještě krásných bohatých dvanáct let kariérní diplomacie, pak třeba začnu psát paměti,“ dodal Kmoníček s úsměvem na závěr.