Téma Spojených států Kmoníček zahájil jejich pravidelnou a neustálou proměnou, kterou s postupem času zaznamenává: „Nedávno jsem zjistil, že jsem takřka už polovinu svého života prožil ve Spojených státech, a uvědomil jsem si, že už jsem žil v několika Spojených státech. Ony se prostě minimálně každých dvacet let dramaticky úplně změní na nějaký jiný typ zvířete, do kterého si pak my Evropané neustále promítáme své sny o tom, co ta pravá Amerika je,“ míní český diplomat.

„Ta Amerika se tomu pořád brání a vyvíjí se pak zas do nějaké úplně jiné, která se nám nelíbí a kterou nechápeme. Další ji zase přijmou, obejmou, a jen co ji drží, tak se jim zase vyvine do něčeho jiného. Ještě to není ani čtvrt století Spojených států amerických..., co je čtvrt století v dějinách státu a vývoje nějaké velké myšlenky, kterou Spojené státy vlastně teprve začínají,“ pokračoval Kmoníček.

„Čili v tom, že se Amerika změní každých dvacet let, je naděje, že to, co se nám dnes nemusí líbit, což jsou hlavně neomarxistické proudy na extrémně levicovém křídle Demokratické strany, že můžou v čase své postoje změnit. Protože my máme pocit, že si je dobře pamatujeme, že se nám z Ameriky vrací to, co nám také mohlo klidně sežrat celý život, když nám bylo těch dvacet let. Musíme být dodnes vděční, že se tomu tak nestalo,“ pokračoval velvyslanec.

„Nedávno jsem si říkal, že když si chci shrnout to, čemu věří tato, řekněme, neomarxistická část mladých kongresmenek, je možná to, čemu bych věřil já, kdyby mi bylo dvacet. V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně ten Zlatý grál, tedy to, čemu tyto mladé kongresmenky věří, není vůbec daleko od našeho oblíbeného Johna Lennona zpívajícího své Imagine, což je o představě, že nebudou žádné národní státy, že nebudou žádné hranice a nic, za co by stálo žít, umírat a zabíjet. Že nebudou žádné majetky a všichni budu žít volně a šťastně v té nádherné pseudokomunistické rajské ideologii.

Když jsem si dal vedle této básně některé projevy třeba Rashidy Tlaib, zjistil jsem, že je to přesně ono. Ale mně se to – před všemi zkušenostmi, kterými jsem prošel – také strašně líbilo. V tom spočívá – když se podívám na ten svůj vývoj – naše naděje, že možná jednou skončí jako já, a budou se za čtyřicet let dívat na Johna Lennona a říkat si: No, tys to měl ale v hlavě divně pomíchané. Amerika se za dalších dvacet let zase změní, takže... je to jenom jedna její fáze,“ dodal Kmoníček optimisticky.