Michael Kocáb je jedním z protagonistů těch 32 let starých událostí. Co je pro něj nejdůležitější, když se ohlédne zpět? „Vůbec nejdůležitější je pro mě to, že se tehdy naše společnost vlastně poprvé po roce 1918, po založení republiky, zmohla na tak zásadní protest a v tak obrovském kvantu lidí vypískali komunistickou stranu. Kdyby tehdy nepřišly statisíce a kdyby to všechno neprobíhalo jako pruty Svatoplukovy, tak určitě by komunisté se vzdát nechtěli, protože ještě 19. listopadu nám s Horáčkem Adamec řekl, že vedoucí úlohy se komunistická strana nikdy nevzdá,“ podotkl Kocáb. Dobrovolně se jí pak vzdala za deset dní. 

Dnes bývalý prezident Václav Klaus řekl, že ani studenti, ani disidenti komunismus neporazili, že v podstatě padl sám. „To je samozřejmě naprostý nesmysl a je to snaha o marginalizaci zásluh našich lidí. Samozřejmě že to udělali naši občané, studenti, kteří je hecovali do ulic, a potom ty organizace jako Občanské fórum, VPN a tak dále, ale zásadní věc byla v tom, že Gorbačov pootevřel dvířka, ano, ale pro reformu socialismu, nikoliv pro pád socialismu. A tady nebyl v té době vůbec nikdo, na konci roku 1989, kdo by v čele nějakého státu RVHP stál a nebyl komunistou. Jediný Václav Havel. A tady se začalo už smrákat nad celým tím sovětským impériem, které nakonec padlo. Ani náhodou, to ať si pan bývalý prezident Klaus vyrazí kladivem z hlavy, ani náhodou nám komunisté nedali moc na talíři,“ oponoval Kocáb.

Moderátor Jakub Železný Kocába následně upozornil, že na druhou stranu Klaus říkal, že stejně ta situace kolem, globální, byla už taková, že k tomu směřovala. „Což je zase na druhou stranu fakt,“ podotkl Železný. 

„No není tak úplně. Ono to tak vypadalo, samozřejmě, začalo to pádem Berlínské zdi, potom události v Polsku, v Maďarsku, ale podívejte se na dnešní Čínu. Tam se podařilo udržet vlastně tu socialistickou bázi až do dnešních dnů. A kdyby tehdy komunisté uvedli v chod ty své akce Zásah, Norbert a Vlnu, to znamená zásah svojí armádou, která měla 200 tisíc mužů, stanné právo, pozatýkání všech nepřátel režimu, tak byl konec tak rychle, jako byl konec 17. listopadu tady,“ zmínil Kocáb.

Kocáb o zákulisí roku 1989 napsal knihu Vabank. Co jej tehdy nejvíc překvapilo? Když mohl mluvit například s Ladislavem Adamcem. „My jsme se zaměřili na toho Ladislava Adamce a udělali jsme si takový plán, že pomineme v těch rozhovorech ÚV KSČ. A tím průlomovým dnem byl 21. listopad, to znamená úterý, dva dny potom, co jsme navštívili Adamce doma, kdy jsme docílili toho, aby on začal jednat se zástupci disentu. Tehdy byl v čele té delegace Ruml, byl tam Martin Mejstřík, velice ostrý, byl tam Bartoška za herce, byli tam další, my dva s Horáčkem, pak byla tisková konference, kterou vedl tehdy ještě Pavel, což byl mluvčí vlády, a tam bylo řečeno, že tohoto dne se Adamec setkal se zástupci disidentů. To byl samozřejmě průlom v očích KSČ. Jeden se z naší jednoty odtrhl a najednou s nimi jedná,“ vzpomínal Kocáb.