Právě skončilo veřejné slyšení kandidátů do Rady ČRo a do Rady ČT. Pirátský poslanec Martínek vysílal přímým přenosem na internet ZDE a ZDE (ze začátku čtyři tisíce zhlédnutí, na konci 60 zhlédnutí) a dlouholetý kolega Filip Rožánek zasluhuje vyznamenání za statečnost, neboť vydržel po tři dny poslouchat všechny projevy, a ještě dělat kvalitní psanou reportáž, ZDE, ZDE a ZDE. Ve dvou lidech tak nahradili činnost České televize i Českého rozhlasu, který se pyšní zpravodajstvím o desítkách lidí a tuto oběť na oltář veřejné informovanosti nepřinesli. Ani audio, ani video, ani veřejně přístupný přepis. Neudělali ani to, že by splnili veřejnou službu a odkázali na privátní kolegy, kteří byli pracovitější. Kolegy cituji odkazem, nemíním komentovat aktuální téma až na jedno.

Jako bonmot na úvod by mohl posloužit dialog dvou poslanců: Lubomír Španěl (SPD): „Kolik máme ještě času?“ Stanislav Berkovec (ANO): „Ono se to mění každou vteřinu, pane poslanče.“

Zdá se, že média veřejné služby už žádný čas nepotřebují.

Odkaz televizní rebelie před dvaceti lety

Přesně před dvaceti lety skončila televizní rebelie porážkou jejich protagonistů a nevítězstvím (pane prezidente, děkuji za termín) vítězů. Nikdo až na pár dobře informovaných lidí tehdy uprostřed mediálně vzbouřenecké vřavy nevěděl (a neví se to ani dodnes), že nešlo o zoufalou ochranu veřejné služby, demokracii ani o národní filmovou a televizní kulturu, ale o boj za privatizaci ČT2 a kšeftování s jejími kmitočty po budoucím a technicky už tehdy předvídatelném  započetí digitalizace DVB-T.

Kdyby býval byl dán „arte“ kanál ČT2 a k němu příslušející kmitočty před budovou televize ve spacácích spícím „umělcům“ jako úlitba za jejich loajalitu vůči státu, stát by za ty kmitočty o deset let později krutě zaplatil. Barrandov a jeho majitel, který tehdy investoval do rebelů i do některých politiků napravo i nalevo, svou miliardovou prémii nevyhrál. Chrenek pak v roce 2012 prodal televizi, která bez kmitočtů ČT2 nemohla vynášet ani  soutěžit s expandující ČT, mediálnímu looserovi Jaromíru Soukupovi.

Nicméně díky již zesnulému ministru kultury Pavlu Dostálovi a předsedovi odborů Falbrovi nešli smutní herci tohoto dramatu, zaměstnanci média veřejné služby, sedět, ani když po nich zbyla za použití zařízení ČT sekera 14 milionů. Mír musí být pojištěn velkorysostí vítězů, jinak je pouze přestávkou mezi válkami. Rebelující redaktoři na Falbrovu tichou radu založili odbory a z vášnivých podporovatelů Klausova kapitalismu se přes noc stali obhájci práv sebe jako pracujících. Došlo k třídnímu uvědomění a kapitalisticky romantická doba v České televizi skončila. Jako přímý svědek a někdy i tichý účastník těchto dějů jsem se tlemil jako kůň. Cesta ke strategické porážce neoliberální pravice ODS byla nastavena. Mediální krysy skočily na špek.

Vláda 3. ledna 2001 schválila návrh novel zákona o České televizi a Českém rozhlase a vysílacího zákona, která podle oficiálního vyjádření „omezuje vliv politických stran“ v Radě ČT a Radě Českého rozhlasu. „Úprava zvýrazňuje veřejnoprávní postavení České televize a Českého rozhlasu,“ blábolil tehdy  mluvčí vlády Libor Rouček. Na Václavském náměstí v Praze a na dalších náměstích v republice pak 3. ledna demonstrovalo na 100 tisíc lidí. Byla zima, plískanice a všichni pili grog. V okně prvního patra budovy zpravodajství ČT zněla tichá trubka Louise Armstronga.

V noci z 12. na 13. ledna Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o České televizi, která vstoupila v platnost 25. ledna. Po Poslanecké sněmovně pobíhal duch zákona, v podpaží třímal literu zákona a mátl mysli mnoha zákonodárců. V tehdejší aktuální reportáži z místa jsem napsal: „Padlo mnoho slov o demokracii, pluralitě, veřejnoprávnosti, morálce i zákonu. Padlo k zemi. Zemřelo mnoho představ, které do této chvíle mnozí o svých zástupcích v zákonodárném sboru měli. Na té zemi zemřelo mnoho představ, které měl obyčejný občan do té doby o právu a zákonech.“ Bouřlivé jednání, které trvalo s přestávkami do tří hodin ráno, přerušil ve 22.40 předseda vlády Miloš Zeman, který se mezitím dohodl s předsedou Parlamentu Václavem Klausem v jeho kanceláři na porážce rebelů a pronesl krátký, pro mnohé kryptický projev: „Chtěl bych v této složité situaci ocenit postoj poslaneckého klubu ODS, a protože se domnívám, že je noční hodina a jsme všichni unaveni, tak bych v rámci faktické poznámky, která se ale rozhodně nevztahuje k mému předřečníkovi, pouze pro uvolnění a odlehčení atmosféry chtěl citovat jednu větu mého oblíbeného klasika, který se jmenuje Mark Twain. Můj oblíbený klasik napsal: Achillovou patou hloupého člověka je hlava.“ Tím byl dán signál, že do té chvíle početně patová situace je odblokována a je možné hlasovat. Poslanec Vidím (ODS) tehdy v kuloárech před pánskými záchodky konstatoval ve zjevné narážce na Zemanovu sokyni v ČSSD, že „už zase zvítězil becher nad silikony“. „Omezení vlivu politických stran v radě“, které prosazovala Petra Buzková, se nekonalo, nicméně poslanec Miloslav Kučera st. (ČSSD) prosadil můj kompromisní návrh na nominace zahrádkáři namísto politiků. O další budoucnosti veřejné služby v Česku rozhodli tehdy dva muži „opoziční smlouvy“, politici navzájem soupeřících stran. Hlasování pořadové číslo 123 to jen potvrdilo. Z přítomných 194 poslanců hlasovalo pro 133, proti 52. Návrh zákona podle tisku 813 byl přijat.

Mýtus ale žil dál. Dál si herci za kamerou a mikrofonem mysleli, že oni jsou  obránci demokracie, dál si mysleli klauni s rolničkami, že jsou „svědomím národa“, a dál si mysleli, že bez nich to nejde. Jde.

Teorie demokracie

Televizní rebelie 2000 obnažila na holou kost Havlův a Sorosův koncept nepolitické politiky „angažovaných nestraníků“ a občanské společnosti vedené osvícenými (nejlépe masarykovskými a havlovskými) elitami. O tomto konceptu si všichni mysleli, že umřel s politickým pohřbem Moniky Pajerové a hnutí „Děkujeme odejděte!“, konkurenčních „186 většinou veřejně známých osobností“ a hnutí „Impuls 99“ o rok předtím. Neumřel. Metamorfoval do podoby politické strany „Cesta změny“, která nic nezměnila. A metamorfoval do podoby „advokátky“ Hany Marvanové. Ale levicové progresivisty láká dodnes.

Politická teorie ale nezná systémy bez systému. My, lid (řecky demos), se snažíme o uplatnění ideálů sebeorganizace v nepřímé, zastupitelské demokracii s proporčním volebním systémem, konstituující parlamentní sekulární republiku.

Na „my lid“ je založena reálná demokracie, občanské svobody a společensko-ekonomický pokrok. „My lid“ (úvodní slova americké ústavy) v takovém politickém systému jsme si rovni (v právech i povinnostech vůči svým bližním i společenství ostatních). Každý dospělý občan má jeden hlas. Není tomu tak, že bohatý, inteligentní či vzdělaný, mladý či angažovaný by měl hlasů víc. Demokracie je pro všechny stejná, anebo není. Není jen pro slušné. Není jen pro odpovědné. Není jen pro bohaté nebo jen pro árijce a pro židy ne. Jeden hlas má opilec a jeden hlas má univerzitní profesor. Jak opilec, tak profesor mají právo volit a být voleni. Okřídlený bonmot praví, že aby demokracie fungovala, i blbec musí mít v parlamentu své zástupce. Na to ostatně narážel předseda vlády Zeman při onom citátu Marka Twaina. Miloval termín „51% demokracie“ a zná i Gaussovu křivku četnosti inteligence v populaci…

Protože ne všichni mohou nebo chtějí účastnit se rozhodovacího procesu o obecních záležitostech osobně vždy, volí si své zástupce. Volí je primárně na základě názorové shody (a až pak na základě iracionálních sympatií). Bohatí volí ty, kteří jim slibují zajištění bohatství a moci. Chudí volí ty, kteří jim slibují, že jim zajistí jinak nedosažitelné výhody – vzdělání, zdravotní a sociální péči, kterou si jinak nemohou dovolit. Tajnou politickou výhodou a nadějí levicových stran je, že chudých je v kapitalistickém ekonomickém systému víc než bohatých… tajnou politickou výhodou a nadějí pravicových stran je, že pravici spojují peníze, ale levici rozdělují ideje.

Všichni pak volí ty, kteří jim slibují řád a veřejnou bezpečnost, ochranu před nepřáteli, ekonomickou prosperitu nebo ekologickou udržitelnost a světový mír. Politické strany jsou už jen organizační formy politického sdružování – mohou to být hnutí či spolky. Ale musejí explicitně deklarovat, že jsou to spolky politické, nehrát skryté zájmy aktivistů Popperovy „otevřené společnosti“. Greenpeace i EDUin jsou primárně politické spolky, nikoliv dobročinné či zájmové organizace. Většina z nich by si zasloužila nálepku „cizí agent“.