I v minulých letech se mluvilo o nesvornosti našeho národa, a to kvůli politice. Letos byly prezidentské volby, komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?

Náš národ je svorný v nejkritičtějších okamžicích republiky. Snad nejsilněji se to projevilo v srpnu 1968. Z větší části v říjnu 1938, bereme-li v úvahu, že národnostní menšiny německá, maďarská a polská souhlasily s mnichovskou dohodou, aby u nás uvítaly své soukmenovce. Slováci si zase přáli rozpad republiky, aby mohli vyhlásit samostatnost, což se také dočasně stalo, než prezident Hácha vyhlásil na Slovensku výjimečný stav. A rovněž v listopadu 1989, kdy se k odpůrcům komunistů přidali i ti, kteří měli jejich legitimaci z existenčních důvodů, a nikoliv přesvědčení. To byla i kritická období našich dějin. Ale když se relativně nic neděje, když si žijeme dobře a nepociťujeme nějaké bezprostřední ohrožení, svorni nejsme. Proč také? Volby přece znamenají vždy politickou konkurenci, rozdělení společnosti podle politického přesvědčení. Jestliže u nás už dávno neplatí dělení na pravici a levici, protože třeba otázka důchodů, zdravotního pojištění, dálnic a další patří do jiné kategorie, tak se dělíme podle toho, čím slibům více věříme. A protože nám naši politici svým vystupováním a vzájemným osočováním nepředvádějí žádnou politickou kulturu, nevládne ani ve vztahu mezi občany.

Andrej Babiš získal důvěru Sněmovny, ale důvěru většiny národa nemá. Stojí za to, aby Česku vládl dál? Protestovaly proti němu různé skupiny lidí. Ubližují mu kauzy jeho minulosti, jeho rozdávačný a štědrý politický program, jeho vystupování, či je to něco jiného? Co Babiš dělá špatně?

Vaše otázka už je komentářem a nemám rád, když mi někdo vnucuje svůj názor, v tomto případě že Andrej Babiš „dělá špatně“ a já mám jen odpovědět, jak špatně to dělá. Kdo má u nás „většinu důvěry národa“, jak se ptáte? Babišovo hnutí ANO ve volbách zvítězilo a podle posledních průzkumů veřejného mínění se jeho pozice stále posiluje. Poslanecká sněmovna vyjadřuje svým složením volební výsledky, a tedy mínění voličů. Když dala vládě důvěru, dala ji ve jménu těchto voličů, i když nikoliv těch, kteří volit nepřišli, ale to je jejich problém. Přece platí základní princip demokracie, že vládne ten, kdo vyhrál volby. Jestliže se s tím někteří nechtějí smířit, protože nezvítězil jejich názor, je to opět jejich problém. Měl jsem s předsedou vlády několikrát co do činění, když jsem potřeboval řešit některé konkrétní otázky. Odpověď přišla hned druhý den – buď přímo od něj, nebo od toho, komu to dal na starost. S tak racionálním jednáním jsem se u předchozích předsedů vlád nesetkával. O jiných otázkách nejsem plně informován, a pokud si je nemohu ověřit od skutečných zdrojů, nezabývám se jimi. Ostatně specializuji se na zahraničněpolitické problémy, nikoliv vnitropolitické, a proto se k nim nemohu odpovědně vyjadřovat. A co se týče názorových rozdílů, politická kultura vyžaduje sice jim oponovat, ale respektovat jejich nositele, jinak by měl – řečeno sportovní terminologií – soudce pískat faul nebo ofsajd. Ale soudcem přece nemohu být já sám jako samozvanec. 

I v minulých dnech jsme řešili téma Miloš Zeman. Koncem roku znovu podpořil zrušení sankcí proti Rusku, na jaře naboural oficiální výklad „kauzy Skripal“ s tím, že novičok se v Česku tak či tak vyráběl. Vzbudil tím pohoršení. Je Miloš Zeman vlastizrádce? Může si náš prezident dovolit chovat se v rozporu se „spojeneckými svazky“?

V podstatě totéž platí ve vztahu k prezidentovi. Byl zvolen demokraticky většinou těch, kteří šli k volbám, nikdo jejich výsledek nezpochybnil. Ústava mu neodpírá právo říci svůj názor, tak jako jiným s tímto názorem nesouhlasit. O „pohoršování“ se nikde v jejím textu, pokud vím, nehovoří. Pokud vím, Miloš Zeman je zásadně proti sankcím jako neúčinnému nástroji politiky, protože to je při nejmenším dvousečná zbraň. Opět podle dostupných pramenů se potvrdilo, že s novičokem jsme pracovali, byť jen v laboratorních podmínkách. Vyšetřování této kauzy není ještě úplně uzavřeno a já nejsem vyšetřovatelem ani pověřeným vyšetřovatele prověřovat. Jak je tedy možné dělat závěry z neuzavřených případů? Pokud se tak činí, berou na sebe odpovědnost ti, kteří to činí. Zabývám se mezinárodní politikou a novodobou historií více než šedesát let a narazil jsem na tolik případů podobné neodpovědnosti, které měly někdy osudový dopad, že se zdráhám jakkoliv podobnou chybu opakovat. 

Nedávno jsme si připomínali kulaté výročí mnichovské dohody. Dost jsem se touto událostí zabýval a hrozil jsem se, jak tehdy nacistická propaganda pomocí polopravd či vyslovených lží při naší nevýrazné reakci na ni v podstatě připravila západoevropské veřejné mínění na to, že si opravdu myslelo, že tu sudetské Němce bezohledně utiskujeme, a tudíž mají právo požadovat Hitlerovu ochranu. Samozřejmě nyní nejde o tak vyhrocenou otázku, ale přece jen je v sázce dost, při nejmenším zhoršení vzájemných vztahů v Evropě, které mají daleko od ducha spolupráce helsinské konference, ačkoliv probíhala ve vyhroceném období studené války. A dnes jde o její reprízu v horším provedení.

A k tématu prezidentovy „vlastizrady“. Podle naší ústavy může být za tento delikt stíhán pouze prezident republiky před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu při souhlasu Poslanecké sněmovny. Jen jednou se projednávala – proti Václavu Klausovi za nepodepsání doplňku Lisabonské smlouvy a dodatku k Evropské sociální chartě a konečně nejmenování absolventů soudci. Žalobu schválilo 38 senátorů ze 60 přítomných a nakonec Ústavní soud rozhodl, že Klaus nebude žalován, skončilo mu funkční období. Takže šetřme pojmy!

Přesto ještě několik slov k prezidentově vztahu k Rusku a Číně. Připomíná mi to píchání slona komárem. Opravdu si myslíme, že naším bojkotem tam změníme režimy? Vždyť co vůbec o těchto režimech víme? Jistě, jsou jiné než náš, ale čím více je budeme izolovat, tím více znemožníme jejich obyvatelům seznámit se s jinou skutečností, a tím i možností volby. Je jistě správné poukazovat na nezákonné akty, které se tam dějí, například když Evropský parlament udělil Sacharovovu cenu bojovníkům za lidská práva ukrajinskému filmovému tvůrci Olehu Sencovovi, který byl bezdůvodně odsouzen v Rostově na dvacet let žaláře, ačkoliv se prokazatelně nedopustil těch trestných činů, jež mu jsou přisuzovány. O těchto otázkách je třeba diskutovat, tedy udržovat dialog. Abychom jej však mohli udržovat, musíme se stýkat, jinak by to byl jen monolog. To je jedna stránka věci. Tou druhou je, že nejhorší variantou by bylo země jako Rusko či Čínu se pokusit vylučovat ze světového společenství. Nixona a Kissingera jistě nikdo nemůže nařknout ze sympatií ke komunismu. A přesto to byli právě ti dva, kteří rozvinuli dialog s Moskvou a navázali podobný s Pekingem. Dobře věděli, že to je důležité jak pro udržení míru ve světě, tak pro to, aby bylo možné předvídat, jak dál se budou chovat, aby se příliš nevychýlila světová rovnováha. 

Ve výroční zprávě BIS jsme se dočetli, že „dezinformační weby“ jsou v drtivé většině provozovány českými provozovateli, kteří upřímně věří, že je nutné vystoupit z NATO a EU, a nejsou placeni Ruskem. Podle průzkumu Medianu si ohledně zahraniční politiky 23 procent Čechů myslí, že agresivnější jsou Američané, 26 procent soudí, že agresivnější jsou Rusové, a 51 procent tvrdí, že obě velmoci jsou agresivní stejně. Odvracejí se Češi od Západu? Zklamal je Západ v tom směru, že by raději „politiku všech azimutů“, „neutralitu“ apod.? Nebo je náš národ mediálně negramotný a ovlivnitelný nepřátelskou propagandou?

Zpráva BIS mě nijak neinspiruje k úvahám, zda se politicky kloníme k Východu, či Západu, a podobným spekulacím. Myslím si, že pro nás by bylo ideální, kdybychom se nikam nenakláněli, protože jsme v evropském lese dosti tenkým stromem, jenž by se snadno mohl zlomit. Vlastně jsme se už jednou zlomili odtržením Slovenska a myslím si, že prapříčinou toho byl Masarykův čechoslovakismus. Sice nezbytný, aby přesvědčil prezidenta Wilsona k souhlasu se vznikem naší republiky v hranicích, jak si je představovali naši vůdčí politici – včetně Slováka Štefánika – ale už škodlivý, když se dostal do ústavy vzniklého státu. Proč naopak nevyužít naši geopolitickou polohu k tomu, abychom hráli podstatně výraznější úlohu v té Evropě, jak si ji představoval například generál de Gaulle, tedy od Atlantiku po Ural? Myslím si, že by to našemu kontinentu více prospělo než ho naopak štěpit. Když Evropa mohla dospět k helsinské konferenci a na ní k celoevropské spolupráci v době, kdy ji protínala železná opona a v Moskvě vládl Sovětskému svazu Brežněv, proč dnes tak zuřivě stavíme nové zátarasy proti Ruské federaci, která vznikla na základě trosek bývalé sovětské říše? Stala se zemí s nejdivočejším kapitalismem, jehož 96 dolarových miliardářů investuje triliony dolarů do západní Evropy. Myslíte si, že by snad dovolili jakémukoliv vedení v Kremlu, aby jejich majetky v západní Evropě lehly ve válečném popelu? Jistě, každá vojenská i jiná organizace potřebuje vytvořit protivníka, aby zdůvodnila svou existenci, ale měli bychom se vrátit k faktům, a nikoliv mýtům. 

Zahraniční pracovníci z Ukrajiny i jiných zemí dále zaplňují pracovní místa, která Češi nechtějí. Na Plzeňsku i jinde je to doprovázeno kriminálními excesy. Je dobře, že na manuální pracovní místa do ČR přicházejí dělníci z Východu? Filozoficky řečeno, byli jsme my za chudé v roce 1990, a teď jsme za „pány“ nad Ukrajinci či Rumuny, kteří k nám jezdí pracovat? A jaké je naše soužití s nimi? 

Zahraniční pracovníky si žádají mnohé naše firmy, aby se mohly rozvíjet, protože na domácím pracovním trhu nemohou najít dost těch, kteří by mohli vyplnit chybějící pracovní místa. Bereme je tam, odkud jsou ochotni přijít. Je mi líto Ukrajiny, že z ní prchají schopní pracovníci, ale z našeho hlediska je to otázka nabídky a poptávky na pracovním trhu. A jsou to především naši zaměstnavatelé, kteří riskují a vyhledávají i ty pracovníky, kteří porušují naše zákony, alespoň co se týče požadavků na zaměstnávání cizích pracovníků. Vietnamci zase zaplňují mezery v naší obchodní síti. Svět se globalizuje, u nás působí mezinárodní firmy a stejně tak pracují zahraniční pracovníci. Problém je spíše v tom, že pro nás je to novum, s nímž se musíme sžít. Stejně jako třeba s tím, že pijeme české pivo, které pro nás – kromě Budvaru – vyrábějí firmy od Belgie po Jihoafrickou republiku. Stýkám se s těmito menšinami, chodím k nim na besedy, můj nejmladší syn o vietnamské natočil film. V něm ti mladí Vietnamci říkají: „Mluvím česky, myslím česky, žiju po česku, mám české kamarády, jen vypadám jako Vietnamec.“ Mnozí ani svou rodnou vlast neznají, přijeli odtud příliš mladí, nebo se i narodili zde. U Ukrajinců je to poněkud jiné: chtějí pracovat, aby mohli uživit i ty, kteří zůstali doma. Mnozí tu nechtějí ani zůstat natrvalo, a pokud ano, chtějí se co nejvíce přizpůsobit. Samozřejmě se mezi nimi objevují různé živly, gangy, ale často spíše vydírají ty své krajany, jimž sem pomohly přijít ilegálně. A právě v tomto prostředí spíše roste kriminalita. U těch legálních je naopak nejvyšším přáním být spíše nenápadný než se dostávat do nějakých konfliktů. Jistě, skutečnost je pestřejší a složitější, ale v zásadě to funguje takto. A obecně si myslím, že migrace pracovních sil a vůbec všech lidí je jevem spíše přínosným než negativním. Naopak bych se přimlouval, aby se pokud možno každý náš mladý člověk podíval za hranice a zkusil tam na čas žít. Což také předpokládá, že stejně tak budeme cizince přijímat i u nás, v tom by neměla platit jednosměrka.

Rusko podle Západu dál provokovalo: Skripal, Sýrie, Kerčský průliv. Potvrdila se letos mezinárodně sdílená teze o agresivním Rusku? Pokud jde o Blízký východ, viděli jsme Sýrii v médiích možná méně než dříve. Znamená to, že Bašár Asad vyhrál, nebo že nás zkrátka zajímá něco jiného?

Možná se mýlím, ale myslím si, že Rusové nebyli jediní ze zahraničí, kteří v Sýrii bojovali. Teď už je tam zatím klid, proč by se tedy naše média starala dále o tuto zemi? Objevila se jiná místa, kde lze podporovat ideu nezbytného protivníka. Samozřejmě anexe Krymu byla porušením mezinárodního práva. Přinejmenším v tom, že krymský parlament odhlasoval den po referendu nejdříve vznik samostatné republiky a vzápětí její připojení k Ruské federaci. Stalo se to však až poté, kdy Krym obsadily ruské jednotky poslané z Moskvy. Přímo to potvrdil Vladimír Putin v obsáhlém komentáři k ročnímu výročí této události s tím, že celou operaci řídil osobně. Většina zemí včetně členských států Evropské unie to neuznala, příslušná rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by anexi odsoudila, neprošla pro ruské veto. Anexe se stala nezvratitelným faktem, ale na druhé straně neznamená, že je to jen první sousto a Rusko bude chtít z Evropy ukusovat další. Je celkem paradoxní, jak se po vyhlášení ukrajinské nezávislosti dohadoval první ukrajinský prezident Kravčuk s ruským prezidentem Jelcinem, když se vytyčovaly přesné ukrajinsko-ruské hranice. Jak mi to vyprávěl sám ukrajinský prezident, on první nadhodil tuto otázku a Jelcin mu na to odvětil: „Jen si Krym nech, co bych s ním dělal, ještě bych s ním měl problémy.“ Tehdy to byla naprosto podřadná otázka, dnes je jednou z klíčových ve vztahu s Ruskou federací.

Ukrajina se chystá na prezidentské volby. Západ podporuje Porošenka, leč ten je podle průzkumů zatím v poli poražených. Když je tak mezinárodně preferovaný lídr tolik vzadu, znamená to, že Majdan byl neúspěšný? Letos od jeho začátku uběhlo pět let. Bylo dobře, že jsme se angažovali? Stojíte vy osobně za Ukrajinou?

Teď v posledním období jsem na Ukrajině nebyl, třebaže jsem v neustálém styku s mými přáteli a celkem pravidelně sleduji ukrajinská média. Přesto nedovedu spekulovat, kdo má v příštích prezidentských volbách, které se budou konat v březnu příštího roku, větší šance. Dost překvapující bylo interview, které poskytl 19. prosince ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov Komsomolské pravdě a Radiu Pravda. Uveřejnil informaci ruských zpravodajských služeb, že prezident Petro Porošenko poté, co vyhlásil na Ukrajině šedesátidenní stanné právo, chystá na poslední prosincovou dekádu ozbrojenou provokaci na hranici s Krymem, která bude konzultována a provedena ve spolupráci se západními partnery. Kdyby se tak stalo, podle Lavrova za to Ukrajina tvrdě zaplatí, ale Rusko do války s Ukrajinou nepůjde. K tomu připojil informaci, že v polovině prosince šéf NATO Jens Stoltenberg v Bruselu potvrdil Petru Porošenkovi, že NATO dodá Kyjevu americké šifrovací zařízení na přímou komunikaci s bruselským vrchním velením ozbrojených sil NATO. Udivující na tom je, že Lavrov o tom hovořil otevřeně. V diplomatické praxi to znamená, že je to poslední krok, jak zabránit agresi tím, že je předem odhalena. V této souvislosti se někteří komentátoři zmiňují o tom, že tzv. kerčská provokace mohla být tzv. Casus Belli, neboli příčinou k válce. Jestliže se tak stane a ani toto Lavrovovo interview střet neodvrátí, je těžké předvídat, jak za nově vzniklé situace budou volby vypadat a zda se vůbec uskuteční. Tymošenková a další kandidáti se na předvolebních mítincích budou těžko ucházet o prezidentský post, protože například  prodloužení výjimečného stavu volby oddálí, či dokonce znemožní. Znamená to rovněž, že asi zase Ukrajina postoupí na přední stránky světových médií. Vůbec se z toho neraduji, protože mi je Ukrajiny velice líto. Moje první manželka, která zemřela, byla Ukrajinkou, naučil jsem se ukrajinsky, řadu let jsem tam pracoval – spoluzakládal noviny Dělo, pomáhal českým firmám nalézt partnery a akreditovat se, projel jsem křížem krážem celou zemi, mám tam spoustu přátel. A vůbec, kdo by si přál, aby kterákoliv evropská země byla dál soužena? Nic na tom nemění fakt, že Ukrajina je dnes zmítána politickými a ekonomickými problémy a především že už ani sama neurčuje svůj osud. Stala se místem střetu, jehož předzvěstí se stal vývoj kyjevského Majdanu. Od živelného k řízenému, od idejí k boji o vliv. Ale v zásadě to neprospívá ani Evropě, a tím ani naší republice.