Není bohužel náhodou, že až nápadně připomíná metodické materiály různých stranických školení z času před listopadem 1989, kdy se vládnoucí státostrana také snažila vyložit svět kolem nás po svém a tento výklad vštípit občanům jako správný a jediný možný. Jak kdysi říkal T. G. Masaryk, demokracie je diskuse. Kde není diskuse, není demokracie. I tato příručka MV/CTHH přináší jedinou „správnou“ interpretaci jevů a událostí a ty ostatní potírá s bezpříkladnou horlivostí.

• DOKUMENT ke stažení

Je to zřejmé již ze samého úvodu, kde se praví: „Jednotlivé kapitoly příručky RESIST vysvětlují, jak rozpoznat dezinformace, jak využívat monitoring médií k včasnému varování, jak vypracovat rozbor situace, jak provést analýzu dopadů pro lepší pochopení cílů, dopadů a dosahu dezinformací, jak zajistit efektivní strategickou komunikaci bojující s dezinformacemi a také jak sledovat výsledky vaší práce.“ Jasné jak facka. Všechny vaše postoje a činy buďtež nahlíženy skrze optiku této brožury, abyste nezabloudili v záplavě „dezinformací“.

Co tedy je ta „dezinformace“ podle příručky RESIST? „Původci dezinformační činnosti se snaží ovlivňovat ostatní pomocí nepravd, které slouží k dosažení určitého cíle. Vědomě při tom zneužívají zranitelnosti lidí, kterým znemožňují činit informovaná rozhodnutí.“ To je věru zajímavá myšlenka. Ten, kdo šíří nějakou řekněme tezi či výklad světa, tím de facto zabraňuje příjemci tohoto výkladu získávat jiné informace a ty pak s těmito komparovat a dojít k vlastnímu závěru. Jsouť tedy „dezinformátoři“ jakýmisi diktátory na mediálním poli, kteří odtud vymísťují ty „správné“ názory a jejich šiřitele. Nabízí se snadná řečnická otázka: Není to náhodou naopak? Není to tak, že oficiální „pravdy“ drtivě vyhlazují, ostrakizují a dehonestují všechny názory a jejich nositele, kteří vůči těm oficiálním „pravdám“ nejsou dostatečně konformní? A není právě toho jasným důkazem celá tato příručka RESIST, která má svého uživatele vést k „boji s dezinformacemi“, tedy s tím, kdo někdo – většinou bez nejmenší argumentace – onálepkuje jako dezinformaci?

Příručka dále definuje cíle dezinformací. Když pomineme rozmanité cíle ekonomické povahy (marketing, reklama, pracující s úmyslně pokroucenými daty), tak nejzajímavější je zřejmě odstavec nadepsaný Diskreditace: „Diskreditace: cílem šíření dezinformací je negativně ovlivnit důvěryhodnost, spolehlivost a pověst. Strůjci dezinformací zacílí na určitou osobu nebo organizaci a pomocí lží se ji snaží poškodit. Zjevná oběť útoku však nemusí nutně představovat hlavní cíl dezinformací – tím může být například izolace zranitelné skupiny příjemců, která je závislá na službách určité organizace, pomocí diskreditace této organizace. Diskreditování patří k nejčastějším účelům dezinformační činnosti a dobře doplňuje ostatní cíle, jako je například polarizace a informační vlivové operace.“ Opět se ptejme: Co že to čteme stokrát denně zejména v mainstreamových médiích na adresu tzv. mediální alternativy? Neustálé jednostranné osočování, obviňování z pokoutních úmyslů. Dnes je nejmódnějším zjevem označování těch, kdo zastávají jiné než oficiálně povolené názory, za ideologické vyslance Kremlu – ostatně o tom vydalo samo CTHH tento týden obsáhlou zprávu, kde označilo nálepkou spojence Ruska každého, kdo vyjádřil názor odlišný od toho, který se smí, a to bez ohledu na to, zda měl pravdu. Typický příklad: CTHH vytýčilo několik narativů z mediálních vystoupení novodobých disidentů a jedním z nich má být teze, že „postoj Západu vůči Rusku není jednotný“. To je ovšem snadno vyvratitelná teze, stačí se podívat na aktuální vyjádření německého viceadmirála Schönbacha: „To, co opravdu (Putin) chce, je respekt. A proboha, prokázat někomu úctu je levné, dokonce bez nákladů… Je snadné dát mu úctu, kterou vyžaduje - a pravděpodobně si ji také zaslouží.“ Nebo výroky slovenského ministra Sulíka: „Země mají mezi sebou obchodovat. A některé naše exportéry to postihlo. Sankce tak páchají jenom škody a Rusové Krym tak jako tak nevrátí. Je třeba se dívat dopředu a je třeba budovat vztahy.“ To jsou na první pohled odlišné názory od těch, které zaznívají z oficiálních úst ve Washingtonu i Praze. CTHH/MV zde očividně lže s cílem dehonestovat jiné, kteří ve svých tvrzeních přinášejí jiné pohledy nebo doplňkové informace, když oficiální místa je zatajují.

• RUBRIKA: Fakta a dezinformace

Vydařeným bodem brožury je také tento: „Polarizace: cílem dezinformační činnosti je zhoršovat stávající rozpory tím, že je ještě prohloubí. Šiřitelé dezinformací k tomu využívají stávající diskuzi, do které infiltrují určitý podvodný obsah s cílem vyprovokovat reakci obou táborů a tím omezovat prostor pro umírněný kompromis. Účely jsou obvykle politické nebo společenské. Možné následky: poškození pověsti či důvěryhodnosti; časté hádky namísto konstruktivního dialogu, například vyvolávané online trolly; intenzivnější polarizace politické debaty, například rozdmýcháváním citlivých otázek typu migrace; provokace s dopady na veřejné zdraví, například ze strany hnutí proti očkování; podněcování k násilí.“ I zde je namístě otázka: Nejsou to spíše ony „správné“ pohledy, jejich nositelé a oficiální chlebodárci, kdo kopou propasti mezi názorovými skupinami lidí, odmítají diskutovat (opět viz Masaryk), pomlouvají „ty druhé“ a vyhánějí je z veřejného prostoru? Copak jsou tak omezení, aby si mysleli, že když někoho umlčí, ten jeho názor zmizí ze světa? Naopak. Vyvolá to podezření, proč vlastně oficiální politická elita odmítá konfrontovat své postoje s jinými argumenty. Není to tím, že prostě sama žádné argumenty nemá, jen propagandu svých zájmů? Na to si každý může odpovědět sám.

V závěru brožury najdeme „Stručný návod na efektivní odhalování a vyvracení nepravdy“. Čteme zde: „1. Zaměřte se na fakta, nikoli na dezinformace. 2. Výslovně čtenáře upozorněte na nepravdy. 3. Nabídněte alternativní vysvětlení – nenechávejte pro čtenáře mezery v informacích. 4. Používejte obrazové materiály, grafiku a ilustrace, aby bylo sdělení pro čtenáře atraktivnější.“ Inverzně nahlédnuto to platí doslova: Alternativní média se snaží dohledávat fakta, upozorňovat příjemce na polopravdy či nepravdy v oficiálních médiích a nabízejí alternativní vysvětlení vůči nim. Přičemž se snaží používat natolik atraktivní vnější formu (grafiku, titulky atd.), aby tyto obsahy nespadly pod pomyslný stůl. Že se jim to daří, o tom svědčí i stále rostoucí strach mediálního a politického mainstreamu, sahajícího až k postavám typu eurokomisařky Jourové či „poradce premiéra pro dezinformace“ Klímu. A jasným důkazem zostřujícího se boje s „vnitřním nepřítelem“ je i příručka RESIST. Ministerstvo vnitra v ní docela dobře popsalo skutečnost, jen dalo jednotlivým aktérům opačná hodnotová předznamenání. Takže vlastně – nechtě – mluvilo pravdu.