Hosty druhé hodiny Otázek Václava Moravce byli předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, ústavní právník Jan Kysela a politolog, ředitel Science Po v Dijonu Lukáš Macek. Debatovali mimo jiné o tom, zda je nutné zpřesňovat zákon o ochraně veřejného zdraví, o čemž uvažuje koaliční vláda ANO a ČSSD.

Rychetský konstatoval, že by bylo správné jasněji vymezit to, co smí v mimořádné situaci dělat Ministerstvo zdravotnictví, a co dělat nesmí. Zdůraznil však, že on sám k této věci musí mlčet, protože nelze vyloučit, že se objeví na jednání Ústavního soudu ČR. Pouze v obecné rovině konstatoval, že by takový zákon neměl být projednáván ve stavu nouze. Podle jeho názoru by si takový zákon zasloužil projít řádným legislativním procesem mimo nouzový stav a mimo zrychlené jednání Poslanecké sněmovny.

„Ta procedura by měla být prostě řádná,“ konstatoval Rychetský, s tím, že se mu zdá evidentní, že se vláda úpravou tohoto zákona snaží obejít krizový zákon.   

Zdůraznil však také, že Ústavní soud ze zákona nemůže posuzovat nouzový stav, protože zákon o nouzovém stavu byl přijímán později než zákon o Ústavním soudu ČR.

Kysela upozornil, že zákon už teď Ministerstvu zdravotnictví dává v časech krize poměrně široké pravomoci. „Takže jde o to, co tam připíšete,“ upozornil Kysela. Pokud se k zákonu připíše, že vláda ještě může zavřít např. wellnes centra, tak ten zákon nemusí být nebezpečný. Jenže může být zákon formulován i jinak, a tady by pak podle Kysely mohlo hrozit, že v zákoně o ochraně veřejného zdraví může být skryt potenciál pro jakýsi plíživý převrat.

Kysela zdůraznil, že v naší Ústavě je řečeno, že lid je suverénní silou v demokratické zemi, pak je úkolem politiků přesvědčovat voliče o tom, proč je třeba udělat to či ono.  

Pokud jde o práci Ústavního soudu, podle Kysely se může stát, že se ještě kompetentní síly mohou na Ústavní soud obracet. „Bylo by nešťastné, kdyby si vláda ze současné situace vzala to, že jí je vše dovoleno. Tak to není,“ zdůraznil Kysela. I v nouzovém stavu se vláda musí řídit zákonem, tedy i Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.

Listina mimo jiné říká, že vláda smí omezit vaše svobodná práva jen v případě, že je to nevyhnutelné. Kyselovi se zdá, že tuto věc česká vláda vysvětluje občanům velmi málo. Jejím úkolem by\ podle Kysely mělo být přesvědčit občany o nevyhnutelnosti toho či onoho kroku.

Když dostal slovo Macek, konstatoval, že francouzská vláda musí své kroky jasně vysvětlovat, a pokud prodlužuje nouzový stav, musí tak činit jen na základě dobrozdání odborníků, že je to nezbytné. Tento názor odborníků musí být veřejně přístupný všem občanům.

„Já si myslím, při pohledu na situaci v obou zemích, že je legitimní vést debatu o tom, zda to Česká republika na počátku pandemie přísnými opatřeními nepřehnala, zatímco je legitimní vést debatu o tom, zda to Francie na počátku nepodcenila,“ uvedl Macek.

Konstatoval také, že ve Francii může být společnost citlivější na některá nařízení, protože tamní demokracie je starší, zažitější než demokracie česká. „Faktor času zde nepochybně může hrát svou roli,“ konstatoval Macek.

Moravec poté vytáhl na stůl slova Jiřího Ovčáčka, který si kladl otázku, k čemu potřebujeme volby a politiky, když nakonec o osudu deseti milionů občanů rozhodují nikým nevolení soudci.

„Dodejme, že mluvčí prezidenta zapomněl na to, že soudce jmenuje prezident republiky,“ upozornil moderátor. „Přijdou vám tyto útoky na soudy adekvátní?“ zeptal se poté Moravec Macka.

„Za adekvátní je nepovažuji, ale nepovažuji je ani za překvapivé,“ odvětil politolog. Stačí si prý vzpomenout, co říkali lidé kolem Miloše Zemana a Václava Klause, když se politici v opoziční smlouvě snažili měnit volební zákon.

Na sportovní analogii se poté snažil divákům ukázat, že bez soudu se neobejdeme. Všichni fanoušci fotbalu vědí, že bez rozhodčího se klasické utkání neobejde, a i když se nám to či ono rozhodnutí sudího nemusí líbit, je to právě sudí, který stanovuje hře určité mantinely, které musí respektovat všichni. Bez toho by fotbal nebyl fotbalem.

A soudy hrají z pohledu státu roli rozhodčích, kteří se nesmí bát zasáhnout, když dospějí k závěru, že vláda překročila určité mantinely. Třeba je překročila jen trochu, ale překročila je a soud na to, podle politologa, musí reagovat.

Kysela konstatoval, že politici a právníci, kteří vytvářeli Ústavu, počítali s tím, že občané jsou aktivní a oceňují, že mohou svobodně myslet a svobodně vyjadřovat své názory, protože opravdu stojí o to, aby se mohli vyjádřit. Že lidé ocení svobodu vyznání, protože aktivně vyznávají nějakou víru. Jenže podle Kysely je to ve skutečnosti tak, že část společnosti o tato práva příliš nestojí a tak jim ani moc nevadí, že by o ně teoreticky mohli přijít.

Debatu uzavřel Rychetský poukazem na to, že lidé v počátcích pandemie měli strach, strach, který prý bohužel často přiživovala i média, a tak si nechali ledacos zakázat, i když vlastně nebylo úplně jasné, co je zakázáno, co je povoleno a kdo a co vyhlašuje. Uznal, že opatření pomohla zbrzdit pandemii, ale konstatoval, že byla vyhlašována značně nepřehledně.

„Je logické, že ten strach začal opadat a že lidé chtějí opět žít svobodně, jak si přejí a jak jsou zvyklí,“ poznamenal Rychetský – s tím, že se také může stát, že v nové situaci lidé napadnou rozhodnutí politiků z března či dubna a Ústavní soud ČR se jimi možná ještě bude muset zabývat.