Nátlak na tyto režimy by měl totiž ruku v ruce jít s přesvědčováním a k prosté komunikaci by se měla přidat i trpělivost. To sice nebude budit takový okázalý dojem, jako pobouřená prohlášení a výzvy k bojkotu a symbolickým sankcím, ale je pravděpodobnější, že to ve svém důsledku přinese něco dobrého.

V článku se píše, že zatímco prvních 15 let po pádu Sovětského svazu vítězila ve světě zahraniční politika založená na liberálních hodnotách, demokracii, otevřených trzích a lidských právech, pro dalších 15 let to platit přestalo. Ilustruje to na příkladu Muhammada bin Salmána (MBS), korunního prince Saúdské Arábie.

O něm je známo, že má tendenci být násilnický a nevyzpytatelný a utlačovat své nepřátele. Je odpovědný za vraždu publicisty Washington Post. Přesto je podle The Economist také modernizátorem, který liberalizoval saúdskou společnost, zkrotil kleriky a dal ženám nové svobody.

Navíc Saúdská Arábie produkuje ropu, která by mohla pomoci Americe a jejím spojencům odolat ještě nebezpečnějšímu muži, tím je Vladimir Putin.

Je tedy etická politika vyhýbat se saúdskému princi, nebo s ním večeřet?