Přibližně před týdnem sepsal Tomáš Klus dlouhý příspěvek o zpěvákovi a skladateli Jarku Nohavicovi. „Co se ale začaly rojit jeho mimopoetické názory na svět, těžkl mi poslech jeho díla do té míry, že jsem s ním nakonec úplně seknul. Bohužel mi nejde oddělit umělecká a osobnostní rovina,“ tvrdí Klus. Prý má pochopení pro ty, kdo stejně „nakládají“ i s ním.

Klus vyjmenovává, že hlavním problémem a onou „poslední kapkou“ pro něho bylo, když si Nohavica v minulém roce v Kremlu osobně vyzvedl Puškinovu medaili z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina, nezapomíná však vyjmenovat ani předešlé Nohavicovy kontroverze. „K jeho spolupráci s StB jsem byl shovívavý, říkal jsem si, chlapče, v té době jsi nežil, nesuď, sám nevíš, jak by ses zachoval. Pak přišla jeho fotka s obchodníkem s chimérami Tomiem Okamurou. I to jsem byl schopen pochopit jako podlehnutí antiuprchlickému boomu. Co jsem však už sežvýknout nedokázal, bylo jeho přijetí vyznamenání od cara Vladimíra, kterým vzal v mých očích Bard do ruky mávátko a legitimizoval hrůzy kleptokratického systému v té době čerstvě vojensky operujícího na cizím státním území. Od člověka, který byl do té doby v mých očích, i přes drobná klopýtnutí, ikonou a bojovníkem za svobodu projevu, neboť to vnímám jako jednu z rolí písničkářů ve společnosti, bych čekal spíše protest a poukázání na fakt, že imperátorské sklony Vladimira Putina, toužebně označovaného jako vtělení Spasitele Rusi, jsou v rozporu se základními lidskými právy, s etikou, s budoucností míru. Bylo a je mi to nesmírně líto a pořád ve mně křičel ten malý kluk, kterého táta v Českém Těšíně propašoval do šatny velmistra, který ho přátelsky pohladil po hlavě a podepsal mu zpěvník,“ tvrdí písničkář.

O Nohavicově spolupráci píše dále: „Vnímám to jako nebezpečný precedent, ono postupné přijímání skutečnosti, že to tenkrát dělal kdekdo, čemuž korunu, jakousi nepsanou amnestii svědomí, nasazuje sám premiér naší země, který nejenže sám s děvkou pletky měl, se ještě veřejně miliskuje s přeživším pasákem. Nechci pořádat hon na viníky, nepožaduji tresty a opovržení, jen bdělost před strašákem servility a ochoty pro vlastní klid o něj připravit druhé. Chci cítit, že jsme ochotni a schopni se poučit. Jinak totiž nikdy nebudeme spolu, ale vždy jeden druhému na úkor.“