„Politický úpadek ještě nemusí znamenat civilizační propad, pokud existuje dostatek sil schopných regenerace. Dává nám dnešní realita důvod k optimismu? Nebo zažíváme v okamžiku zdánlivého triumfu okcidentu, Západu, začátek jeho exitu z aktivní, vůdčí role světových dějin?“ zeptal se Schnur. Podle jeho slov mnohé naznačuje, že by se nemuselo jednat o krizi, ale o labutí píseň Evropy, která se po rozpadu východního bloku sama postupně vmanévrovala do pozice poslušného poskoka, výkonného orgánu amerických geopolitických zájmů, a tím zahodila jedinečnou historickou šanci. „V tomto okamžiku lze pouze konstatovat trendy a možnosti, jistotu máme jednu: Evropa a svět se nacházejí na hraně a je otázkou, na kterou stranu sklouznou,“ zmínil Schnur. 

„EU, tato etatisticko-byrokraticky koncipovaná nadnárodní instituce na ochranu ‚finančních trhů bez hranic‘, nepřinesla postupnou integraci tam, kde by to bylo smysluplné a funkční, ale dirigisticky oktrojované ekonomicko-politické glajchšaltování členských nebo asociovaných zemí. Důvod této strategie, jejíž kořeny vězí již v Maastrichtské smlouvě, je evidentní,“ dodává Schnur. Národní ústavně-právní pořádky se staly terčem unijního práva, dodává. „Tento proces převodu kompetencí do Bruselu proběhl ve vší tichosti, zcela nespektakulárně a z hlediska eurokratů maximálně efektivně,“ tvrdí také. 

• Původní text ZDE

Následně pak kritizuje nezodpovědné politické reprezentanty i politickou lenost občanů, kdy EUropa se stala synonymem pro blahobyt, prosperitu a mír. „Nyní postupně procitáme do reality, kterou nám nadělili ‚kompetentní‘ eurovůdci, kosmopolitní pohádkáři a naše abdikace na občanskou bdělost. Realita posledních let nese – i zde výběrově za jiné – následující jména: Řecko, ‚arabské jaro‘, Ukrajina, migrační krize, americké prezidentské volby. Tyto nálepky názorně demonstrují vnitropolitický i zahraničněpolitický úpadek Evropy pod modrou vlajkou se žlutými hvězdičkami,“ konstatuje publicista. 

Schnur rovněž upozorňuje na zcela odlišný, protichůdný politický a ekonomický trend, který Evropa nastoupila pod vedením Evropské unie. „Aktivní, otevřená i skrytá, podpora islamistického džihádu proti evropsky orientovaným sekulárním režimům v arabských státech by tehdy nebyla možná, stejně jako paktování s ukrajinskými neofašisty – již kvůli veřejnému mínění a bdělé občanské společnosti. Ještě v osmdesátých letech nikdo nepochyboval o tom, že tento trend k posilování demokratického, právního a sociálního státu bude nejen pokračovat, ale že se po pádu železné opony změní i zahraničněpolitická situace v Evropě ve smyslu demilitarizace a respektu k mezinárodnímu právu,“ sdělil se slovy, že pravý opak se stal skutečností. 

Podle něj od začátku devadesátých let zažíváme kontinuálně militarizaci Evropy, pravidelné plivání na mezinárodní právo, demontáž ústavních pořádků či sílící politický tlak proti aktivní účasti občanů na rozhodovacích procesech.

Závěrem se pak Schnur zaměřil také na prezidentské volby v USA. „Volby v USA ukázaly pravou, nefalšovanou tvář EUropy a zároveň demonstrovaly, že i v USA mají lidé plné zuby ‚slušných‘ podvodníků. Ani zde přitom nejde o idealizování Trumpových voličů, ale o konstatování faktu, že ona pseudolidskoprávní bouda, ve které se zbrojí, ničí a vraždí ostošest, spolu s její propagační mašinérií, přestávají fungovat,“ zmínil s konstatováním, že kdo byl svědkem německého politického a mediálního cirkusu kolem amerických prezidentských voleb, ten musel nabýt dojmu, že Evropská unie v čele s Berlínem v případě vítězství Donalda Trumpa uvalí na Spojené státy hospodářské sankce a nad Bílým domem ustaví bezletovou zónu, pod jejíž ochranou dosadí vousatí „rebelové“ Hillary Clintonovou na trůn.