V roce 1993 byl zlikvidován Ústav dějin střední a východní Evropy. Část jeho pracovníků včetně doktora Emila Voráčka přešla do Historického ústavu Akademie věd. Rusistika se tedy dále rozvíjela. Spolu s výzkumem přešla i organizační činnost. Zhruba po deseti letech převzal Historický ústav od Ústavu pro soudobé dějiny česko-ruskou komisi historiků a archivářů, kde je dr. Voráček místopředsedou. Do dnešní doby komise stále pracuje. Nyní možná i kupodivu, protože v dnešní situaci je to skoro zvláštní. Upozornil také na skutečnost, že již v roce 1946 deklaroval Jan Masaryk na konferenci v Londýně mírové využití uranu.

Práce nad objemnou publikací spotřebovala velkou část historikova života. „Když jsem před mnoha lety psal práci o euroasijství, tak významný rusista, kolega doktor Zdeněk Sládek, příslušník generace osmašedesátníků, která dala trochu cti české rusistice, říkal, že téma euroasijství je dobré, ale je třeba udělat práci o historii vztahů za první republiky,“ uvedl. To byl podle doktora Voráčka jeden z významných impulzů k napsání této objemné knihy.  „Byla tam také problematika období po Mnichovu 1938 a především problému, týkajícího se Podkarpatské Rusi,“ připomněl host Slovenského domu v Praze.

Objemná, ale potřebná

„Tak mně to vyšlo na 1800 stránek, což by nikdo neučetl a také by to nikdo nevydal. Dnes se říká, že optimální objem knihy je 200 až 300 stran. Co je tedy průměr?“ zamyslel se Emil Voráček. „Není dobré zapomínat, co nás spojuje, byť si novináři píší, co chtějí.“  Poté byl velmi osobní: „Je to vlastně poselství jedné generace, ve které jsem vyrostl… Věda se nemá stydět za to, kolik se vydá odborných knih a jaký mají náklad, nejsme přece na bulváru.“