Ten, kdo se v posledních dnech nevyjádřil alespoň jednou k brexitu, neznamená zjevně v mediálním, veřejném a politickém životě vůbec nic. S mimořádným entuziasmem se vyjadřují i politici, kteří zjevně nemají co říci, neboť krystalická chudoba jejich myšlenek je až zarážející. Podle nich doplatí Angličané na zradu Bruselu a evropských hodnot rozvratem, chudobou, rozpadem své země a možná se pokorně vrátí (nejraději se žebráckou mošnou). Pár realističtějších politiků dodává, že na brexit ovšem doplatíme my, protože se posílí tandem Německo - Francie, který nás bude dál válcovat.

Brexit vítám jako první vlaštovku budoucí evropské svobody

Veřejnoprávní média mají předem jasno - hanebná volba ve Velké Británii poškodila všechny slušné lidi v Evropě a jako živá voda na ně působí obskurní petice, aby se referendum opakovalo. Copak veřejnoprávní média netuší, co je demokracie? Proběhly volby a většina rozhodla. Tečka. Jenže tentokrát většina rozhodla proti eurohujerům. To se musí zatrhnout! Volby se zjevně musí opakovat tolikrát, až se dosáhne výsledku, který chce Brusel (jako v případě referenda v Irsku, které se muselo dvakrát opakovat, aby se prosadila idea evropské byrokratické jednoty). Demokratické není totiž zjevně to, co si myslí většina, ale co se hodí bruselským vladařským elitám. A není to první příklad, vezměte si Řecko nebo migraci.

Dovolte mi tedy, abych se vyjádřil jako spisovatel a historik i já. Na rozdíl od hlasů z veřejnoprávního prostoru a politické scény já brexit vítám jako první vlaštovku budoucí evropské svobody. A dovolte mi také říci pár poznámek, proč si to myslím.

Angličané po všech ústrcích, které v Evropské unii zažili, pochopili jako první, že ke spokojenému životu evropanství v pojetí Bruselu rozhodně nepotřebují. Zřejmě je čeká ještě hodně špíny, kterou jim bude na hlavu kydat Evropská komise a parlament spolu s proevropskými médii. Doma budou čelit vydírání Skotů, Irů a samozřejmě všech, kteří se v našich oficiálních analýzách brexitu uvádějí jako, „mladí, vzdělaní, progresivní a lépe placení Britové ve větších městech“ (tedy vrstva těch, kteří na existenci Bruselu profitují).

Brusel je zjevně ještě drzejší, než bylo vedení RVHP

Je pravděpodobné, že Angličany čeká krátkodobá hospodářská recese, zvláště pokud se na ně vrhnou podplacené agentury a budou jim snižovat rating. Uražený Brusel třeba vyhlásí na anglické zboží embargo (Francouzi to mají vyzkoušené, takhle s Anglií bojoval už Napoleon). V domácím průmyslu a zemědělství budou muset Angličané obnovit to, co museli kvůli evropskounijním kvótám a nařízením zastavit, zničit, omezit či zrušit.

Pokud máte pocit, že evropská hospodářská koncepce nemůže být postavena na takové hlouposti, jako je likvidace domácí výroby, pak vězte, že Brusel je zjevně ještě drzejší, než bylo vedení RVHP. Velká Británie musela po vstupu do Evropské unie v podstatě zlikvidovat své rybářství, vybít milióny kusů dobytka, podle kvót musely být vykáceny statisíce (možná dokonce miliony) ovocných stromů, téměř zlikvidován byl cukrovarnický průmysl (do té doby největší na světě), a to vše jen proto, aby se podpořilo zemědělství na kontinentě (rozumějme - francouzské!). Díky prozíravé evropské hospodářské koncepci ztratila Velká Británie potravinářskou soběstačnost. A teď snad už chápeme, proč se celý anglický venkov postavil proti Bruselu.

Historie se opakuje, někdy až s děsivou neúprosností

Nejsem ekonom, abych počítal koeficienty HDP a měnových kurzů, aby mne zajímaly ratingy a indexy burz. Tyhle makroekonomické šarády jsou hračka zasvěcených, ale jejich problém je ten, že vyjadřují jen krátkodobé tendence, postavené na statistice a rozmanitých ekonomických modelech (co ekonom, to jiná teorie!). S delšími vývojovými cykly si tyhle analýzy poradit neumějí.

Proto bych věřil logice dějin, neboť historie se opakuje, někdy až s děsivou neúprosností. Na konci 18. století byly britské kolonie v severní Americe vůči mateřské Anglii ve stejném područí jako dnešní Velká Británie vůči Bruselu. Pokud si přečteme slavnou Deklaraci nezávislosti, kterou v roce 1776 přijalo třináct kolonií, podobnost s brexitem vidíme na první pohled.

Politická hloupost kvete v každé době

Deklarace nezávislosti není dokumentem, který by definoval občanská práva (těmi se zabývá až pozdější Ústava Spojených států). Jde o politický pamflet, který obviňuje krále Jiřího III. a celý anglický lid ze zvůle, kterou páchají na amerických kolonistech. Mnohé z toho, co se zde uvádí, jako třeba arogance, nezájem o problémy kolonistů, hospodářská nevýhodnost soužití, snaha o likvidaci práv kolonistů, to vše jsou ideje, které v obráceném gardu zní vůči Bruselu. Nejspíše proto, že vládnoucí elity se nemění, a je jedno, zda jde o krále nebo předsedu Evropské komise, oba jsou z boží milosti panovníky neomylnými. Král Jiří III. tehdy soptil stejně nevybíravě jako Jean-Claude Juncker. A ani on prý tehdy nebyl úplně střízlivý.

Britské kolonie povstaly a v Anglii se vedly rozhořčené úvahy o tom, jak hanební severoameričtí kolonisté jsou, jak si neváží toho, co pro ně mateřská země udělala, jak na svou nadutost doplatí, protože jejich hospodářství zkrachuje, nastane rozvrat a kdo ví, zda se pokorně nebudou chtít vrátit do svazku s britskou korunou. Znáte to, politická hloupost kvete v každé době.

Psychologie národní svobody je motor, který jen málokdo docení

Po vyhlášení nezávislosti skutečně americké kolonie problémy měly, jenže kolonisté byli hrdí a věděli, že musí svůj boj dokončit. Nic totiž dlouhodobě nepodpoří hospodářský růst, jako nutnost tvořit a budovat. Nemá cenu vést o téhle známé pravdě dlouhé řeči. Výsledek vidíte v USA sami. Proto si myslím, že současné výkyvy ratingů a kurzů libry neznamenají vůbec nic.

Jsem přesvědčený, že Velká Británie, osvobozená od bruselské byrokracie a hlouposti, začne dříve nebo později mimořádně prosperovat, jako ostatně každá země, která si řídí chod svých věcí sama podle svých potřeb a ne podle požadavků cizích úředníků, a neomezuje své hospodářství, aby pomohla jiným zemím. Angličané navíc jsou a vždycky byli národem mimořádně hrdým (stejně jako severoameričtí kolonisté, kteří nebyli ve druhé polovině 18. století nic jiného, než původně také Angličané). Psychologie národní svobody je motor, který dnes umí jen málokdo docenit. Ale v historii dokázal divy.

Odchod Británie je symbolem vzpoury proti bruselským byrokratům

Začátkem tohoto roku jsem napsal článek s názvem „Evropská unie je mrtvá - co dál?“. V něm jsem předložil jednu z možných variant rozpadu téhle zbytečné instituce po jednom z naprosto impotentních summitů, věnovaných migraci. Když jsem si vyslechl závěry summitu o brexitu, tak s ještě větším přesvědčením opakuji - Evropská unie je mrtvá.

Odchod Velké Británie je symbolem vzpoury proti bruselským byrokratům, proti politice, kterou už dávno nezajímají voliči, proti aroganci moci, přerozdělování a hlouposti. Následovat budou další země.

Tzv. evropské hodnoty jsou ve skutečnosti snahou o udržení koryt

Pan Vladimír Železný vzpomínal nedávno na časy, kdy byl on europoslancem. Jeho sekretářka prý už tehdy měla, podle tabulek platných v Bruselu, plat vyšší než český prezident. A to byla sekretářka! V současné době má Brusel něco přes padesát tisíc úředníků. Myslíte si, že ti se dobrovolně výnosného koryta vzdají? Budou za každou cenu hájit tzv. evropské hodnoty (což v jejich pojetí znamená své vysoké platy a pohodlné živobytí).

Je na každém z nás, abychom si vyhodnotili, co od svých politických elit očekáváme. Já za sebe se hodlám řídit především svým citem, a ten mi velí hájit vlastní národ, rozhodně nebudu poklonkovat bruselské aroganci. Děkuji britským voličům, kteří hlasovali pro brexit a držím jim palce, aby to zvládli s pověstnou elegancí anglických gentlemanů. Snad se stateční a elegantní gentlemani najdou i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.