„Hranice naší republiky je dlouhá 2 290 km. Asi tušíte, kam mířím – pokud bychom chtěli jen ohlídat hranici, tak dnes nám nevychází ani dostatečný počet vojáků na ochranu našich hranic třeba v případě velké a náhlé migrační krize. Máme půl vojáka na sto ekonomicky činných obyvatel, zatímco běžně je počet příslušníků armády takový, že připadá jeden voják na sto ekonomicky činných obyvatel. Armáda by tedy měla být jednou taková, jakou dnes máme, ale chybí dostatek vhodných lidských zdrojů… SPD dlouhodobě prosazuje zvýšení branné schopnosti naší země – souhlasíme s tím, že je potřeba znovu zavést evidenci mladých mužů a umožnit přípravu širších lidských i materiálních záloh pro armádu. Musíme v tomto ohledu dělat odpovědnou politiku, jinak si zahráváme se svobodou této země a s budoucností našeho národa,“ řekl Tomio Okamura.

Podle Okamury panuje hodně falešný mýtus, že země naší velikosti nemá jinou možnost než plně spoléhat na spojenecké svazky. Spojence podle něj najde ale pouze ten národ, který prokáže vlastní odhodlání hájit svoji svobodu a suverenitu. Klasickou ukázkou je podle Okamury desetimilionový Izrael obklopený fanatickými, zákeřnými a brutálními nepřáteli. 

„Izrael nikdy nepřestal tvrdě hájit své zájmy. Historie ho tvrdě poučila, že musí především spoléhat sám na sebe. Jako druhý příklad chci zmínit Švýcarsko. Země uprostřed míru důsledně a s respektem udržuje mimořádně efektivní systém mobilizačního rozvinutí obranných sil. Tato bohatá země ví, že musí své bohatství bránit, a to schopností mobilizovat doslova každého Švýcara k obraně země. Před systémem a odhodláním Švýcarů couvl i Hitler během druhé světové války,“ řekl Okamura.

Poté promluvil místopředseda výboru pro obranu Radovan Vích. Upozornil, že v současnosti neprobíhá evidence osob, které mají brannou povinnost, a zjišťování jejich způsobilosti ke službě.

„V případě ohrožení státu, války, živelní pohromy či migrační krize tedy neexistuje přehled a informace o tom, kdo je způsobilý být vojensky nasazen (kdo může sloužit se zbraní v ruce) a kdo není. Řešit to až v případě války, ohrožení státu či migrační krize je podle nás pozdě. Zjištění způsobilosti osob, podléhajících branné povinnosti, by mělo probíhat průběžně, aby stát měl informace o tom, kdo může být v případě takové krize nasazen, kdo se může na základě dobrovolnosti účastnit vojenských cvičení či být osloven pro službu v profesionální armádě. Usilujeme tedy o to, aby Česká republika byla připravena na případ krize,“ vysvětlil. 

Nyní platné dokumenty požadují provádět všechny činnosti pro případné doplnění početního stavu Armády ČR, založené nyní na profesionální armádě, až po vyhlášení tzv. mimořádných opatření (vyhlašuje je vláda). Až pak se zjišťuje, o jaké osoby se Armáda ČR může doplnit, do jakých útvarů by se zařadily, a postupně dochází k jejich případnému výcviku podle potřeb Armády ČR. Na další postup se čeká až do vyhlášení stavu ohrožení státu, případně vyhlášení válečného stavu (obojí vyhlašuje Parlament ČR, případnou mobilizaci pak vyhlašuje prezident ČR). Vzhledem k časové náročnosti všech těchto činností je podle Vícha zřejmé, že tyto plány neodpovídají potřebám 21. století, kdy se vše zrychluje. Na reakci na nebezpečí už nejsou podle něj měsíce, jsou to spíš dny.
 

Seminář měl podle Vícha odpovědět na zásadní otázku: „Tou je, zda Česká republika má vlastní ambici hájit svoji národní a státní suverenitu vždy, za každých podmínek, a to bezpodmínečně. V opačném případě je potom bezpečnost České republiky plně v rukou spojenců a nemáme zájem ji hájit samostatně. To je zásadní otázka. Pokud je pravda varianta dva, pak jen předstíráme vlastní bezpečnostní suverenitu.“