Ombudsman se ve svém textu vrací k další skončené mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny, kde „poslanci odmítli posílit práva homosexuálních párů“. Chyběly jen tři hlasy k tomu, aby do společné pěstounské péče bylo moci být svěřeno dítě i dvěma jiným osobám, než jsou manželé, tedy stejnopohlavním párům.

Předesílá, že není jeho záměrem se vyjadřovat k problematice pěstounské péče a tím méně pak k tomu, zda by výchova dítěte stejnopohlavním párem byla, či nebyla vhodná. Zarážejí ho však v této souvislosti dvě jiné věci.

Původní zdroj ZDE

Především to, jak snadno hovoříme o právu někoho na něco. „Opravdu si myslíme, že vychovávat nějaké dítě v pěstounské péči je nějaké právo? Když právem obecně rozumíme to, co je vymahatelné státní mocí? Není snad možnost výchovy dětí nikoliv v dětských domovech, ale v rodinách pěstounů, jen jedna z možností, která se nabízí, a tedy nikoliv právem kohokoliv?“ pokládá řečnické otázky.

Tato záměna možností a práv nás provází v řešení celé řady otázek a problémů: „Aktuálně třeba v posuzování snad nezbytných zdravotních opatření k překonání koronavirové krize. Aniž bychom si více všímali toho, že všichni máme sice stejná práva, ale nikoliv stejné možnosti,“ podotýká.

A pak je tu druhý problém: „V minulém týdnu jsem se účastnil diskusního panelu s názvem ‚Máte na to data?‘, který byl pořádán jako jedna z akcí v souvislosti s konáním festivalu Prague Pride a představili jsme zde výzkum předchozí ombudsmanky s názvem ‚Být LGBT v Česku‘. Jedna z otázek tohoto výzkumu se týkala toho, jaké předsudky a stereotypy se v české společnosti v souvislosti s touto problematikou vyskytují. A jedním z takových předsudků bylo i to, že ‚dítě vychované párem stejného pohlaví bude šikanováno v kolektivu vrstevníků‘.

Není podstatné, zda to je pravda, či nikoliv, zda to je jen předsudek, nebo popis reálného stavu společnosti. Důležité je, že o existenci takového stavu je přesvědčeno (podle našeho výzkumu) 50 % běžné populace, ale 64 % příslušníků komunity LGBT+. Pak ovšem jistou opatrnost poslanců při shora uvedeném hlasování lze do jisté míry pochopit,“ píše Křeček.

Je podle svých slov velmi rád, že letošní Prague Pride byl snad i oficiálně nazýván „festivalem“, nikoliv pochodem hrdosti nebo pochodem na podporu práv. „Tím totiž tato akce opravdu není a nikdy nebyla. Nepovažuji Prague Pride za záležitost týkající se práv menšin nebo dokonce za akci k jejich ochraně, protože této skupině lidí nikdo žádná práva neupírá. To, že část občanů vyjadřuje svůj nesouhlas, je jen zcela přirozené a týká se to ostatně každé lidské činnosti,“ míní.

„A samotný nesouhlas není ani upřením práva, ale ani výrazem nenávisti, jak se příliš často tento termín pro odlišný názor nebo postoj používá. Příliš často hledáme nenávistné projevy na internetu, předsudečnou nenávist a kdoví co všude ještě. Ke škodě věci a k obecnému nepochopení toho, co to nenávist ve skutečnosti je…“ uzavírá Stanislav Křeček.