Na úvod je třeba napsat, že ke svému životopisu se generál Petr Pavel vyjádřil už několikrát a odkázat např. na pořad SeznamZprávy „Ptám se já“, kdy se moderátorka Sedláčková ptala třeba právě na zmíněnou sovětskou okupaci v roce 1968. Tehdy jí Pavel odpověděl s tím, že to, co je v životopisu, neříká nic o výkladu invaze jedním nebo druhým směrem.

„Já jsem tam vůbec invazi nehodnotil a vůbec se o tom nebudu bavit,“ řekl doslova prezidentský kandidát.

Co tedy v životopisu najdeme, resp. co se můžeme doslechnout z verze, kterou na YouTubu namluvil Zbyšek Pantůček?

„Otec i matka byli zaměstnaní, a tak sociální postavení naší rodiny bylo dobré. Měli jsme pěkně zařízený byt, auto a slušnou životní úroveň, což se projevovalo v tom, že jsem nikdy neměl pocit, že bych byl o něco ochuzován. Společenské postavení rodiny bylo z větší míry určováno postavením otce, který postupně stoupal ve funkcích a s jehož kolegy naše rodina udržovala přátelské styky,“ píše Pavel v úvodu svého životopisu a objasňuje tak poměry a postavení rodiny, ve které vyrůstal.

Co se týká školní docházky, vynikal prý v ruštině, zeměpise, matematice, fyzice a přírodopisu, méně v češtině, chemii a kreslení.

„Jako snad u všech dětí ve školním věku obsahovala má přání ohledně budoucího povolání širokou škálu různých profesí a často se měnila, ale časem nabývalo stále konkrétnějších rysů přání být vojákem,“ objasnil tehdy svým nadřízeným svoji touhu po kariéře socialistického důstojníka.

Zajímavé je, že služba u výsadkářů v Prostějově ho příliš nenaplňovala a toužil pracovat v jiném útvaru, u rozvědky, k čemuž mu měl pomoci právě tento životopis.

„10. 8. 1983 jsem tedy nastoupil službu u výsadkového útvaru v Prostějově, zde pracuji již čtvrtý rok. Nemohu říci, že v mé práci nejsou momenty, které mě uspokojují, ale celkově spokojen nejsem. Celou svou dosavadní činnost, úspěchy i neúspěchy, považuji za přípravu na práci, kterou bych jednou rád dělal.“

Pak už přišla řeč na kádrové předpoklady ke studiu na rozvědčíka. Ty byly tehdy velmi důležitou součástí každého životopisu a generál k nim přistoupil tak, aby nikoho nenechal na pochybách, že pochází z několik generací komunismu oddané rodiny.

„Oba moji rodiče jsou členy KSČ a aktivně se účastní stranické práce. Otec po dobu svého působení v Kladně pracoval v Socialistické akademii,“ napsal Pavel s tím, že socialistická činnost rodičů, jakož i jejich názory a debaty, v této oblasti ho přirozeně ovlivňovaly.

„Otec mi vysvětloval různé společenské jevy na příkladech z praxe, na příkladech příbuzných a známých a budoval tak u mě správný náhled na svět a schopnost orientace.“

Petr Pavel pak pokračoval výčtem svého angažování během školní docházky. Z životopisu plyne, že se dokonce socialisticky dovzdělával.

„Po dobu základní školní docházky jsem byl členem Pionýra, bez funkcí. Na gymnáziu jsem vstoupil do SSM, kde jsem se účastnil i politického vzdělávání v Leninském kroužku.“

Motivaci ke vstupu do komunistické strany našel ale i o generaci dříve.

„Velmi příznivý vliv na mé dětství měla kromě otce osobnost mého dědy, kterého jsem považoval za vzor dobrých lidských vlastností. Vážil jsem si ho pro jeho skromnost, životní zkušenosti, vztah k lidem i k práci. Byl jedním z důvodů, pro které jsem později požádal o přijetí do strany.“

To už se ale ve svém životopisu dostal k tomu, co z velké části formovalo jeho socialistické názory, a tím byla okupace v roce 1968.

Sám píše, že velký vliv na jeho pozdější názory mělo léto roku 1968.

„Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší,“ byl tehdy přesvědčen Pavel o tom, co v současné době odsuzuje a nedělal si nic ani z toho, že se mu pro jeho proruské názory smáli spolužáci. Byl pevný ve svém názoru.

„A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“

Bylo ale třeba utvrdit ty, co rozhodovali o přijetí mezi rozvědčíky i v tom, že se nestýká s nikým tzv. „závadným“.

„Z mých příbuzných, přátel a známých se nikdo politicky negativně nevyvíjel, nedopustil se protistátní ani protispolečenské činnosti ani právních přestupků,“ napsal tehdy Pavel s tím, že i vývoj jeho sourozenců byl bez vady a že i oni jsou té správné orientace.

„Sourozenci žili ve stejných podmínkách jako já, proto i jejich politický vývoj se ubíral stejným směrem. Sestra se v roce 1981 vdala a žije v jiném prostředí, ale na její orientaci to nemá vliv.“

K tomu, co utvářelo jeho přesvědčení o správnosti komunistického režimu tehdy Petr Pavel napsal, že to byly především diskuse s otcem, důstojníkem socialistické armády.

„Nejvíce diskusí na politická, sociální, světonázorová a etická témata jsem vedl s otcem při svých návštěvách doma. Do doby než jsem si vytvořil vlastní názor, většinu svých otázek a pochybností jsem řešil s otcem, který měl pro mě vždycky čas a radu.“

Řada pak přišla i na záliby, které ale tehdy také musely pro úspěch životopisu a přijetí mezi rozvědčíky evokovat kladný vztah k socialistickému řízení a našemu velkému vzoru Sovětskému svazu.

„Mou zálibu v cestování a turistice vzbudili rodiče svým způsobem trávení dovolené, který jsem v podstatě převzal. Téměř všechny dovolené až do konce gymnázia jsem proto strávil s rodiči soukromými zájezdy do některé ze sousedních socialistických zemí. Podobným způsobem trávím dovolené teď se ženou,“ napsal Pavel a pokračoval s tím, že cesta po Sovětském svazu byla pro něj otevřenou učebnicí.

 „Nejvíc dojmů ve mně zanechala měsíční cesta po Sovětském svazu, kterou jsme v roce 1978 podnikli autem na pozvání našich přátel. Byla pro mě otevřenou učebnicí v praxi a plně odpovídala mým představám o dovolené.“

Dodejme, že Sovětský svaz byl už tehdy, co se týká životní úrovně, na podstatně nižším stupni než Česká republika.

Pak už ale došlo na plány, které měl Petr Pavel do budoucna.

„Mé plány a má přání na příštích 15–20 let jsou přibližně tato:

Po stránce vlastní pracovní perspektivy – dostat se k práci, ve které budu moci využít znalosti jazyků, případně i cizích zemí, která bude vyžadovat tvořivý přístup a improvizaci, ve které najdu seberealizaci a uspokojení,“ napsal o práci socialistického rozvědčíka, která měla škodit západním imperialistickým státům a o kterou se v tu dobu ucházel.

Zajímavé je i jeho hodnocení vlastností ženy, které oceňuje. Podle Pavla je ideální, když žena mlčí.

„U své ženy si cením vlastnosti u žen neobvyklé, a to mlčenlivosti,“ napsal doslova a dodal, že své ženě musel pomáhat, co se týče politické orientace a přehledu. Tím prokázal, že si socialistické myšlenky vzal skutečně za vlastní a neváhal je propagovat i ve svém volném čase a v rámci rodiny.

„Moje žena projevuje potřebnou zodpovědnost a samostatnost při snaze zvýšit si stávající kvalifikaci a v přípravě se na mě jen zřídka obrátí s žádostí o radu, mou pomoc ale potřebuje v oblasti politické orientace a přehledu.“

Ale to už se životopis dostal do nejpodstatnější fáze a tou byla motivace a rozhodnutí ke vstupu do strany.

„Při rozhodování jsem v životě často jako součást rozhodnutí přijímal příklad lidí, kterých jsem si vážil a které jsem uznával za hodné následování,“ prokázal Pavel to, že vstup do strany řádně promyslel a myšlenkově i srdcem odůvodnil.

„Podobně tomu bylo s rozhodnutím vstoupit do strany, kde navíc sehrálo svou roli přesvědčení, že po stranické linii lze vyřešit i problémy, které se velitelskou cestou řeší jen velice těžko a v neposlední řadě bych rád svým přispěním pomohl odstraňovat ty nedostatky, které v naší společnosti dosud přetrvávají,“ chtěl navíc pomáhat tam, kde ještě nebylo přesvědčení o správnosti nastoupené socialistické cesty zakořeněno.

Podle dalších slov lze soudit, že členství v KSČ Pavla nejen naplňovalo, ale také motivovalo.

„Členství v KSČ mě ovlivňuje ve dvou směrech. Na jedné straně mi dává dobrý pocit, že se mohu osobně účastnit a ovlivňovat řešení společenských i pracovních problémů, na druhé straně mě motivuje k dosahování lepších výsledků než ostatní i ve vztahu ke kolektivu.“

Ne všichni ale byli stejně zapálení a bylo třeba jim vysvětlovat jedinou správnou cestu.

„S prosazováním politiky strany proti dílčím nesprávným názorům se potýkám často při vedení politického školení vojáků. Vycházím přitom ze znalostí získaných ve škole, z trvalého sledování současné vnitřní i mezinárodní situace a ze samostudia,“ osvědčil tehdy Pavel i to, že se ideám komunismu věnuje i samostatně ve svém volném čase.

To vše navzdory tomu, že byl ve straně nováčkem, jak sám napsal.

„Členem strany, podobně jako členem výboru ZO KSČ jsem poměrně krátkou dobu a zatím sbírám zkušenosti, učím se na úspěších i problémech naší organizace i formách stranické práce.“

Svoji zálibu v socialistické propagandě osvědčil kandidát na prezidenta i nadále.

„O politických otázkách diskutuji nejen s kolegy v práci, ale někdy také doma s manželkou, především v reakci na nějakou zajímavou zprávu v novinách nebo v televizi,“ napsal a přispěl i příkladem z praxe, ve kterém vyjádřil svoji hrdost nad zodpovědností a pružností Sovětského svazu.

„V současné době si nejvíce hrdosti zaslouží iniciativa, zodpovědnost a pružnost Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, se kterou předkládají světu mírové návrhy všeho druhu, dále způsob řešení problémů v sovětské společnosti, který přebírají i ostatní země socialistického tábora.“

Následně se generál Pavel dostal i k tehdy oblíbené frázi, kterou byl „socialistický způsob života“.

„Pojem socialistický způsob života konkretizuji na své podmínky následujícím způsobem:

Pracovat svědomitě a efektivně, dosahovat dobré a výtečné výsledky ve všech oblastech, iniciativně a samostatně přistupovat k řešení problémů, navést dobré a konstruktivní pracovní vztahy s nadřízenými i podřízenými,“ uvedl svoji představu o pracovním zapojení do socialistického způsobu života a pokračoval tou osobní, ve které byla jeho cílem socialistická morálka.

„V osobním životě se řídit zásadami socialistické morálky a všeobecně platnými etickými normami, vytvořit spolehlivě fungující rodinu, která zabezpečí dobrou výchovu našim dětem, aktivně vyplnit volný čas ať už kulturou, sportem nebo realizací koníčků.“

Takto koncipovaný životopis bylo tehdy třeba doplnit ještě knihami, které uchazeč o zaměstnání či studium rád čte.

„Z knih, ke kterým se rád vracím, jsou to Tři kamarádi, Sbohem, armádo, Stařec a moře, Hlava XXII, Osud člověka a mnoho dalších,“ nechyběla ani kniha o beznohém sovětském stíhacím pilotovi, který před komisí zatančil kozáčka na svých dřevěných nohách a následně opět usedl do kokpitu.

„Vyjadřují určitý životní názor, se kterým se ztotožňuji, a jejich hrdinové řeší životní problémy způsobem, který je mi blízký.“

„Z našich filmů mě v poslední době zaujaly Pavučina a Láska z pasáže, svou otevřeností při zobrazení palčivých problémů dnešní mládeže, ze zahraničních – Moskva slzám nevěří a Kramerová vs. Kramer, svým upřímným a lidsky přístupným podáním.“

Je třeba dodat, že k uvedenému životopisu generál Pavel ve vyjádření, které zaslal deníku Echo24 prostřednictvím své mluvčí, uvedl, že všechny dokumenty se mají vnímat v kontextu doby, ve které vznikaly. Zmíněný životopis dle svých slov psal jako mladý voják, který politiku a režim bral jako danou věc a nutné zlo.