Česko si výročí konce druhé světové války připomenulo včera. Rusko si však konec tohoto konfliktu připomíná o den později a pod jiným názvem, tedy „Velká vlastenecká válka“. K této události nabídl dvě výzvy k zamyšlení cestovatel Daniel Přibáň.

„U příležitosti konce druhé světové války bych opět rád poprosil, ať není nepochybné hrdinství Rudé armády dokládáno počtem jejich mrtvých. To není obdivuhodné, ale ostudné!“ vyzval.

A vysvětlil: „Za obrovským množstvím obětí nestojí nepřítel, ale sovětské velení, pro které neměly životy jejich vojáků žádnou hodnotu. Neumírali proto, že by Němci měli nějaké zvláště smrtící zbraně, ale proto, že je jejich zem nechávala umírat.“

„Za tohle se mělo SSSR, potažmo Rusko svým lidem omluvit, ne se tím chlubit. Nikdo nikdy nezabil tolik Rusů, jako Rusko!“ míní Přibáň.

A ještě dodal: „K oblíbenému ‚nebýt SSSR, vládl by tu Hitler‘, bych doplnil: nenapadnout Hitler SSSR, vládl by nám Hitler a vedle něj jeho kamarád Stalin. Komu tedy vlastně poděkovat?“

Přibáň v tomto ohledu souzní s textem, který se na sociálních sítích šíří už nějakou dobu, a pochází zřejmě od novináře Ivana Breziny.

„Sověti s Němci úzce spolupracovali dávno před začátkem 2. světové války. SSSR se podílel na vyzbrojení Německa a vycvičení jeho armády už od roku 1922,“ odkazuje text na Rapallskou smlouvu. „Moskva tak Berlínu pomohla obejít vojenská omezení, plynoucí z Versaillských smluv. Němečtí tankisté, letci a dělostřelci se školili v SSSR. Stalin až do června 1941 dodával Hitlerovi suroviny pro zbrojní průmysl a čile s ním obchodoval. Moskva tak spoluvytvořila nacismus,“ tvrdí Brezina.

„2. světová válka nezačala 22. června 1941 (jak jsme se před listopadem 1989 učili ve škole), ale skoro o dva roky dříve. 1. září 1939 přepadli nacisté Polsko ze západu, o 17 dnů později se k nim přidali sověti z východu. Dělení Polska si Stalin s Hitlerem domluvili v srpnu 1939 v tajném dodatku k paktu Molotov–Ribentropp. Jeho existenci sověti později popírali, protože je to usvědčuje z podílu na rozpoutání 2. světové války. Důkazem úzké spolupráce sovětů s nacisty je ale třeba i společná vojenská přehlídka wehrmachtu a Rudé armády v tehdy polském Brestu. Přehlídku obou přátelských okupačních armád doprovázela německá a sovětská hymna a objevily se i dekorace se svastikami a rudými hvězdami. Velící důstojníci SSSR a Německa si potřásali rukama, jak se jim ta společná útočná válka hezky daří. Historici zmiňují i kooperaci mezi gestapem a NKVD na akcích proti polskému odboji,“ píše dále Brezina.

A shledává: „Z výše uvedeného plyne, že válečné oběti (asi 72 milionů lidí, z toho 25 milionů vojáků) nelze ani zdaleka přičítat jen nacismu. Sovětský režim byl agresorem úplně stejně, což dokazuje i jeho přepadení Finska (v listopadu 1939), Pobaltí a Rumunska (v červnu 1940).“

„Dohoda o spolupráci mezi Moskvou a Berlínem platila až do 22. června 1941, kdy Německo napadlo SSSR. Tím začala tzv. Velká vlastenecká válka, jak SSSR (a dnes Rusko) z propagandistických důvodů označuje boje s nacisty na svém území. Ten termín je ovšem nesmyslný – nic jako ‚Velká vlastenecká válka‘ neexistuje. Pokus o přepsání historie má jen zakrýt sovětský podíl na rozpoutání světového válečného konfliktu a vytvořit dojem, že Rusové jsou ti ‚hodní‘. Nejsou. Dva totalitní ‚kamarádi‘ se prostě jen v červnu 1941 rozhádali a Hitler svého spojence Stalina zradil. Kdyby to ve svém velikáštví býval neudělal, oba zločinné režimy by si rozdělily Evropu a přátelsky by koexistovaly,“ napsal Brezina, který se svého času sám přiznal, že nepíše nezaujatě.

„V květnu 1945 k nám tedy nepřijeli žádní ‚osvoboditelé‘. Sověti jen pomáhali hasit to, co sami zapálili, a to ještě ze zcela zištných důvodů. 2. světové války totiž využili k rozšíření sféry svého vlivu. Poté, co z Československa vyhnali své bývalé nacistické spojence, nás obsadili. Že to bylo z bláta do louže dokazuje už jejich chování na našem území. Bombardování civilistů, znásilňování, krádeže a únosy tisíců čs. občanů do gulagů,“ míní.

Zvláštní pozornost pak Brezina věnuje Praze: „Notabene Prahu neosvobodila žádná Rudá armáda. Před zničením za povstání ji zachránili vlasovci. Nebýt jejich výrazné vojenské pomoci, esesáci by se dostali do centra města, Prahu by vypálili stejně jako Varšavu a povstání utopili v krvi. Nepodařilo se jim to jen díky vlasovcům. Dokazují to stovky historických fotografií, na kterých je Češi vítají, a řada osobních svědectví. Pamětníci se shodují, že vlasovci byli vojenská elita, dobře vycvičení profesionálové. K civilním obyvatelům se chovali korektně – na rozdíl od pozdějších rudoarmějců. I o tom je řada svědectví, třeba v obecních kronikách.“

„Ale hlavně byl květen 1945 ze strany SSSR geopolitickou přípravou čtyřiceti let komunistické diktatury, ve které nás sověti plánovali obětovat. Vojenská doktrína Moskvy počítala pro 3. světovou válku s vyhlazením 1,2 milionu Čechů jen v prvních dnech konfliktu. Zbytek zásluh sovětů na vyhnání nacistů z Československa pak vymazala okupace v srpnu 1968,“ shrnuje Brezina.