Dva příspěvky z našich médií, u nichž zůstává rozum stát nad tím, do jakých nesmyslů se naše společnost zaplétá, a petiční přetlačovaná o Českou televizi jsou obsahem nejnovějšího týdenního přehledu mediálních zajímavostí. Začít můžeme článkem „Studenti žádají odvolání německé profesorky. Za otázku, zda šátek muslimky neutlačuje“, jenž vyšel v neděli na Novinkách. „Stručně řečeno v něm jde o to, že se na univerzitě v německém Frankfurtu plánovala konference na téma, zda je muslimský šátek symbolem důstojnosti, nebo utlačování. Mně obsah konference připadá jako spadlý z Marsu, protože to je zhruba na stejné úrovni jako se zabývat se tím, že katolíci nosí na mši černé oblečení, dámy vyššího věku přes vlasy šátek a pánové vyleštěné polobotky,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Přitom to jsou pouze vnější výrazy toho, že se daný člověk hlásí k nějaké víře a symbolizuje to i svým zjevem. „Toto by samo o sobě mohlo být téma možná tak na seminárku v kulturní antropologii, kdoví jestli vůbec, ale uspořádat o tom konferenci na velké univerzitě mi připadá jako ptákovina, nechť mi každý promine to slovo. Ale byli jsme dotlačeni neskutečným propagandistickým nátlakem k tomu, abychom tato témata začali vnímat jako vážná, smysluplná, důležitá a jako něco, čím se máme zabývat a za co máme utrácet veřejné peníze. Připomíná mi to kauzu úžasných českých diplomek na filozofických a humanitních fakultách o homosexualitě Romů, nebo genderovou analýzu pohádky o Popelce. Taková témata se na našich vysokých školách skutečně v diplomových a bakalářských pracích obhajují. Tak je to hodně podobné,“ míní mediální analytik.

Radikální němečtí studenti jsou stejní zbabělci jako čeští elfové

Ale ne dost na tom, protože profesorka Susanne Schröterová, která konferenci pořádala, se stala ještě terčem útoků. „Byla napadena radikálními studenty, že se vyjadřuje rasisticky už samotným názvem konference, protože uvádí možnost, že by nošení islámského šátku mohlo znamenat diskriminační jednání. A tak proti ní začali na sociálních sítích protestovat. Jak už to tak bývá, vystupují anonymně, jen s podpisem studenti. ‚Statečnost‘ těchto lidí, co se zabývají kádrováctvím všeho druhu, je proslulá. Známe to od našich elfů, o nichž také kromě pana Kartouse nevíme, kdo jsou. Je to prostě zbabělost a alibismus nejhnusnějšího typu. A tenhle anonymismus přivedl tuhle profesorku, která zřejmě v dobré vůli chtěla uspořádat diskusi, do velkých problémů,“ poukazuje Petr Žantovský.

Ovšem nešlo zdaleka o první akci radikálních studentů v Německu. „V článku jsem se dočetl, že už před dvěma lety jakýsi studentský výbor berlínské vysoké školy žádal odstranění básně, která zdobí budovu této školy, neboť jakýsi Eugen Gomringer získal na této škole cenu za poezii a jeho báseň byla velkými písmeny napsána na fasádě. Studentskému výboru vadil verš ‚Ulice a květiny a ženy a jeden obdivovatel‘, protože jde o archetyp a báseň prý reprodukuje klasickou patriarchální tradici umění, v níž jsou ženy pouhými múzami, což je nepřípustné. No já nevím. Proč si dnešní mladí lidé, kteří se toho zúčastňují, myslí, že žena není symbolem krásy, laskavosti, pocitu bezpečí? Je to stejné jako s básní Jiřího Žáčka o mamince,“ zlobí se mediální odborník.

Neumí nic užitečného, živí se nesmysly a jsou královsky placeni

Vnímá to tak, že se tady děje něco velmi neblahého. „Mám takový pocit, protože se v podobných případech řídím heslem Jana Schneidera ‚Za vším hledej stopu peněz‘, že se tady jenom nějaká čím dál větší skupina lidí neschopných dělat užitečné věci a přispívat k rozvoji světa živí nesmysly a nechává si za to královsky platit. A o to jde. Vůbec nejde o nějaké básně, nějaké muslimské šátky, to jsou jen zástupné symboly toho, že nějaká masa lidí potřebuje inkasovat hodně peněz. A protože se zrovna teď vytvořila atmosféra, že je módní, politicky korektní a správné zacházet výhradně s touhle tématikou, tak se na tom dá vydělat nejvíc peněz. Myslím, že to je cesta do pekel. Pokud se lidstvo – tedy aspoň to euroatlantické – tomu nevzepře, tak si zadělá na svůj vlastní konec,“ obává se Petr Žantovský.