Na Západě se mnohdy setkáváme s představou, že hlavní příčinou probíhajícího rusko-ukrajinského konfliktu je osoba ruského prezidenta Vladimira Putina, který je vykreslován jako jakýsi stepní Hitler našeho století, jehož megalomanské fantasmagorie o vlastní dějinné misi slavného vojevůdce následujícího ve šlépějích Stalina a Petra Velikého, jsou hlavním motorem pohánějícím ruskou válečnou mašinerii v jejím brutálním tažením Ukrajinou. Po zahájení ruské invaze na konci letošního února řada tuzemských i západních osobností, jako např. americký senátor Lindsay Graham nebo předseda našeho Ústavního soudu Pavel Rychetský, otevřeně volala po atentátu na současného kremelského vůdce, zřejmě v domnění, že jakmile by tento šílený muž zmizel z povrchu zemského, Rusko by se stalo přítelem Západu a na světě by zavládl klid a mír. Realita je ovšem poněkud složitější. Putin totiž ve skutečnosti doma čelí ultranacionalistické opozici, která ho nabádá, aby se na ukrajinských bojištích, jakož i na mezinárodním poli, choval daleko asertivněji než nyní.

Server Foreign Policy píše, že v Rusku momentálně sílí nové, neformálně organizované politické hnutí rekrutující se převážně z řad válečných veteránů války na Donbase, příslušníků Wagnerovy skupiny, jestřábích novinářů státní televize a nacionalistických bloggerů, kteří se domnívají, že za údajnými neúspěchy ruských vojsk na Ukrajině může slabé a neschopné, ba dokonce zrádcovské vedení, které podle nich nepostupuje dostatečně tvrdě a nekompromisně. Ačkoli tito nacionalističtí opozičníci většinou neútočí přímo na ruského prezidenta, jako terče své kritiky si často vybírají ruské generály i vysoce postavené politiky včetně ministra obrany Šojgua a tajemníka bezpečnostní rady Medveděva. Podle politoložky Tatiany Stanovajové je to právě toto nacionalistické hnutí, a nikoli liberální prozápadní elementy, které se po uvěznění opozičníka Alexeje Navalného stává hlavní opoziční silou v ruské společnosti.

Tito ultranacionalisté, kteří své názory projevují zejména na sociální platformě Telegram, zpravidla žádají eskalaci konfliktu na Ukrajině včetně masové mobilizace ruské armády, devastujících útoků na civilní infrastrukturu a zaznívají i hlasy volající po použití taktických jaderných zbraní v Kyjevě za účelem fyzické likvidace ukrajinského politického vedení.

Jedním z nejznámějších představitelů tohoto nového hnutí je Igor Girkin, známý pod svým nom due guerre Strelkov, někdejší důstojník tajné služby FSB, který se v roce 2014 na Donbase podílel na vyhlášení Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, když stál v čele ozbrojené skupiny, která se zmocnila východoukrajinského města Slovjansk. Toho na Telegramu sleduje půl milionu uživatelů, jeho analýzy vývoje ukrajinského konfliktu bývají citovány i v západních médiích. Další pozoruhodnou postavou je Igor Mangušev, který nedávno v moskevském nočním klubu předvedl netradiční kulturní představení s lidskou lebkou, o níž tvrdil, že ji získal od zabitého ukrajinského vojáka. Ačkoli tvrdí, že vymyslel písmeno Z jako symbol invaze, Mangušev se netají tím, že nemá v lásce ruské vojenské vedení, které podle něj svou slabostí a neschopností brání realizaci plného potenciálu ruské armády.

Nelze si nevšimnout, že rétorika mladých ruských ultranacionalistů připomíná tezi o „bodnutí do zad“, kterou němečtí nacionalisté vysvětlovali porážku v první světové válce. Podle této teorie Německo neprohrálo vojensky, nýbrž bylo zrazeno svými elitami. Tento narativ se poté stal klíčovou součástí propagandy nacistické strany NSDAP. Pokud by Rusko bylo skutečně poraženo na Ukrajině a Putinův režim se zhroutil, vznikly by ideální podmínky pro mocenský vzestup těchto ultranacionalistických sil, podobné právě meziválečné výmarské republice, z níž vzešel Hitlerův režim. Zatím můžeme jen spekulovat, co by nastalo, pokud by se někdy v budoucnu masivního arzenálu ruských jaderných zbraní zmocnil někdo jako pan „tanečník s lebkou“ Igor Mangušev. Jakákoli politická nestabilita v Rusku zemi přibližuje takovému scénáři.

Představa, že po odchodu Vladimira Putina se k moci dostane někdo poslušnější vůči Západu, jako byl Boris Jelcin, je prý velmi naivní. Spisovatel, novinář a politik Zachar Prilepin se domnívá, že by se případná snaha odstranit současného prezidenta mohla západním mocenským kruhům krutě vymstít. Po strastiplné zkušenosti, kterou si ruská společnost v 90. letech zažila s liberální demokracií západního střihu, jež vedla k bezprecedentnímu propadu životní úrovně a nastolení de facto mafiánského státu, je totiž vysoce nepravděpodobné, že by Rusové podpořili lídra hlásícího se k tomuto odkazu.

K radikalizaci nastupující ruské politické elity a jejímu odcizení od Západu paradoxně napomáhají i západní sankce. Oligarchové, kteří se dostali k moci po pádu Sovětského svazu, měli k západním zemím blízký osobní vztah díky svým luxusním vilám v jižní Francii a kontům ve švýcarských bankách. Obchodovali s evropskými firmami a své děti posílali studovat na prestižní univerzity v Británii a Severní Americe. Tato provázanost ruské elity se západním kulturním prostředím se nyní přetrhává. Několik evropských zemí nechalo ruským občanům zabavit majetky. Mladí ruští studenti z bohatých, vlivných rodin už se necítí být vítáni na západních univerzitních kampusech. Rusko se podle Prilepina ponořuje samo do sebe a prochází vlastní kulturní emancipací, kterou doprovází politická radikalizace v důsledku různých opatření přijímaných západními institucemi, které Rusové mnohdy vnímají jako nespravedlivou křivdu a diskriminaci (např. zákaz účasti na sportovních akcích atd.). Jaké bude Rusko po Putinovi, zatím nikdo neví, ale je dost možné, že se to Západu vůbec nebude líbit.