Dnes už prý lidé nevědí, jaké to za komunismu bylo. Šiklová vzpomínala na relativně nedávno zesnulou Vlastu Chramostovou: „Když jsem v době normalizace dostávala do zahraničí filmy z Československa, byly tam i ty, které vznikaly v jejím bytě v rámci tradice bytového divadla. A byla tam i nahrávka k 75. narozeninám Jaroslava Seiferta, kdy Vlasta předčítala z jeho díla Všecky krásy světa, které tady bylo zakázané.

Paradoxem je, že dnes řada lidí řekne, co je na tom, že se u ní hrálo v bytě? V demokracii na tom nic není, ale v totalitním režimu se to nesmělo. A když tohle vysvětluju studentům, mladým lidem, nevědí to, ptají se, proč jsme filmy pašovali do ciziny, jestli to bylo kvůli drahému poštovnému. Pokaždé doufám, že jim snad něco z vysvětlení zůstane v hlavě, že si uvědomí, že v totalitním režimu nejde všechno tak jako v demokracii.“

Redaktorka pak dodala, že na poměry za komunismu zapomínají i někteří starší lidé. Šiklová to odůvodnila tím, že většina se nezúčastnila protirežimních akcí, maximálně poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. „Ale aby něco v lidech zůstalo, musí mít osobní zážitek,“ dodala.

Šiklová mluvila i o spolupráci s StB, ze které se Chramostová vyznala a velmi jí litovala. Ti, kteří jí to vyčítají, nic nevědí. A dodala, že příslušníci StB nic podepisovat nemuseli a jejich jména se nikde neobjevují. Zveřejnění seznamů konfidentů byl prý od StB výborný tah, jak odpoutat pozornost. „Jestliže po roce 1989 někdo předhodil společnosti seznam 140 tisíc lidí, z nichž mnozí tam byli nevinně, nebo to byli lidé jako Vlasta, tak místo toho, abychom se zajímali o to, co se děje v této zemi, jsme se mezi sebou začali hádat a osočovat. Lidé se doslova začali vzájemně požírat.“ Od StB to prý byla akce na odpoutání pozornosti. „Ten, kdo seznamy zveřejnil, byl člověk možná hodný, ale příliš zjednodušeně uvažující,“ prohlásila.

Došlo i na její profesi a na stárnoucí populaci. Dnes se podle ní lidé naštvou, když se začne mluvit o zvyšování věku odchodu do důchodu. Ale oproti první republice dnes lidé v důchodu stráví třeba i 25 let. A problém není jen v penězích na důchody, ale i v tom, že lidé nemají v důchodu co dělat. „Lidé sice nadávají, že musí chodit do práce, ale ve skutečnosti nevědí, co budou dělat se svým volným časem.“ Neschopnost přijmout věk a stáří je podle ní ještě horší problém než nízká porodnost.