Protože zásadní zvrat celého případu se pojí s klíčovým zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu ve Zlíně, opět jsme se velmi podrobně začetli do jeho kompletního znění. Přestože zlínský soudce Radomír Koudela na téměř sto stranách barvitě popisuje všechny okolnosti únosu, tak v závěru „podléhá vůli“ odvolacího olomouckého vrchního soudu a konstatuje, že se nepodařilo prokázat, že se únos skutečně stal. Soudní rozsudek je zveřejněn společně s dalšími dokumenty mapujícími celou kauzu, jak na webových stránkách Pavla Buráně, tak v knížce Zločiny beze zbraní II, do jejíhož vydání před časem opět vstoupil soud a její původní znění zakázal distribuovat. 

 

Na první pohled i laického čtenáře překvapí, že ve zprošťujícím rozsudku věnuje soudce krajského soudu ve Zlíně Radomír Koudela velmi detailní pozornost popisu toho, jak měli obžalovaní plánovat únos a vydírání Pavla Buráně s cílem vynutit si peněžní plnění. V soudním verdiktu je velmi podrobně popsáno, jak a proč vlastně k únosu došlo, jak měl tehdy obžalovaný Jaroslav Novotný najímat další osoby, aby sledovaly denní činnost poškozeného a připravily se na fyzické přepadení oběti.

 

Soudce Koudela také doslovně popisuje situaci, kdy měli únosci použít vozidlo s nápisem „STOP POLICIE“ k zastavení auta Pavla Buráně, následně se jej snažit násilím vytáhnout z jeho vozidla a eskortovat ho do garáže obžalovaného. Detailně se zmiňuje, jak měl být poškozený fyzicky napaden, svázán a zastrašován zbraní nebo škrcen za použití drátu. V rozsudku je také uvedeno, že poškozený byl nedobrovolně držen v domě Novotných, kde mu bylo vyhrožováno smrtí jeho a jeho dětí, vše jen proto, aby podepsal připravené dokumenty včetně smlouvy o úhradě peněžitého závazku ve výši 376 133 280 Kč. O nich sám soudce konstatoval, že by je podepsal jen člověk, který ztratil zájem o svou budoucnost. Popsány byly i hrozby fyzické likvidace za použití injekční stříkačky s čirou tekutinou k zastrašení poškozeného. 

 

„Obžalovaný Jaroslav Novotný nejprve vytvořil nebo nechal vytvořit dopis datovaný dnem 15. 4. 2014, mající vzbudit zdání, že Pavel Buráň se obviněnému omlouvá za své předchozí jednání a vyhovuje všem jeho požadavkům. Tento dopis si následně nechal doporučeně zaslat poštou na adresu svého bydliště, dále pak v průběhu měsíce září 2014 nechal vyhotovit smlouvy a další dokumenty, aniž by Pavlu Buráňovi, příp. jiným osobám oprávněným jednat za tyto společnosti, umožnil se k nim vyjádřit,“ uvedl ve verdiktu soudce Radomír Koudela. „Za účelem zajištění fyzické přítomnosti poškozeného a jeho přinucení k podpisu takto vytvořených dokumentů v přesně nezjištěné době a za přesně nezjištěných okolností najal obviněné, kteří podle jeho pokynů předem zmapovali obvyklou denní činnost Pavla Buráně,“ píše soudce, podle kterého pak tito lidé dne 7. 10. 2014 v době od 18.05 hod. přinutili poškozeného Pavla Buráně k zastavení auta. „Oblečeni ve stejnokrojích Policie ČR přistoupili k jeho vozidlu, odebrali mu mobilní telefon a příruční tašku s osobními doklady, za použití hrubého fyzického násilí ve formě úderů pěstmi a intenzivního škrcení na krku jej přesunuli na místo spolujezdce, na ruce mu nasadili kovová pouta a poté ho v jeho vlastním vozidle eskortovali do místa bydliště obviněného, kde ho drželi po dobu asi jedné hodiny v prostorách garáže,“ píše soudce Koudela. 

 

„Obviněný nechal poškozeného předvést do jídelny, kde mu předložil k podpisu písemnosti. A když poškozený odmítl tyto dokumenty podepsat, obviněný si jejich podpis vynucoval tím, že poškozenému vyhrožoval fyzickou likvidací jeho osoby a osob mu blízkých,“ napsal dále soudce. 

 

Po několika desítkách stran, na kterých soudce Radomír Koudela popisuje únos a jeho okolnosti, dochází k argumentačnímu zvratu. Byl totiž vázán usnesením odvolacího Vrchního soudu v Olomouci, který svým rozhodnutím ze dne 28. května 2019 zrušil předchozí odsuzující rozsudky, a to z důvodu nedostatečného hodnocení důkazů, a především zpochybnění věrohodnosti Pavla Buráně.

 

„Uvedené závěry krajského soudu jsou nepřesné a v rozporu s obsahem provedených důkazů,“ stojí k usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které v mnoha odstavcích cupuje především to, jak krajský soud přistoupil k hodnocení důkazů a jak málo „zpochybňoval“ důvěryhodnost výpovědi Pavla Buráně. „Věrohodnost výpovědi poškozeného je krajským soudem hodnocena neobjektivně, jednostranně a v jeho prospěch, přičemž po doplněném dokazování vyvstala řada dalších skutečností, které výpověď Pavla Buráně rovněž zpochybňují,“ dodal vrchní soud. 

 

„Závěrem vrchní soud akcentuje, že v případě přetrvávajících pochybností o věrohodnosti výpovědi poškozeného a při neodstranění pochybností o obsahu dalších důkazů, na které odvolatelé důvodně poukázali v podaných odvoláních, bude nezbytné, aby krajský soud uvážil možnost aplikace zásady trestního práva in dubio pro reo (v pochybnostech o vině ve prospěch obviněných) ve věci posuzované a od toho se odvíjející i způsob rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou odvolatelů,“ zarámoval další postup krajského soudu odvolací soud. 

 

V očích laika však takový přístup soudců z Olomouce zvedl ze židle prvoinstančního soudce Radomíra Koudelu. „Nalézací soud považuje za nutné konstatovat, že s výše uvedeným usnesením vrchního soudu nesouhlasí. Nalézací soud především nechápe, z jakého důvodu odvolací soud ve věci nerozhodl sám, když listinné důkazy a doplněné znalecké posudky měl odvolací soud k dispozici před svým rozhodnutím a jedná se o důkazy, které obhajoba odvolacímu soudu zaslala po rozhodnutí soudu I. stupně,“ napsal Koudela. 

 

Ze soudního spisu. 

 

A zdaleka nezůstalo jen u soudcovské výměny názorů. „V dané trestní věci podle názoru nalézacího soudu je zcela zřejmá snaha obžalovaného ovlivnit celou řadu různých osob v průběhu vyšetřování v jeho prospěch. V této souvislosti soud poukazuje na provedené odposlechy. Soud nevylučuje obdobnou snahu, a spíše tuto snahu předpokládá i u poškozeného,“ překvapil soudce Koudela a pokračoval. 

 

„V této souvislosti lze jen poukázat na provedené odposlechy, kdy asi po dvou nebo třech dnech od trestné činnosti obžalovaná hovoří se svou matkou o trestním oznámení ze strany poškozeného. Tato skutečnost tak prokazuje, že obžalovaní věděli o trestním oznámení, jehož obsah pravděpodobně znali, a pokud by měli k dispozici kamerový záznam týkající se příjezdu Pavla Buráně, který by vyvracel jeho trestní oznámení, pak by si tento kamerový záznam jistě uschovali. Daný telefonní rozhovor pak svědčí rovněž o zcela nadstandardních vztazích obžalovaných minimálně k některým či některému příslušníku Policie České republiky v době rozhodné,“ vyvracel zlínský soudce Koudela námitku svých kolegů z Olomouce, která se týkala důvodů, proč manželé Novotní nepředložili soudu kamerové záznamy ze svého domu z okamžiku tvrzeného únosu. 

 

Přestože měl soudce Radomír Koudela na události z října 2014 svůj jasný názor, musel respektovat pokyny odvolacího soudu. „Nalézací soud splnil veškeré pokyny odvolacího soudu týkající se doplnění dokazování,“ konstatoval a pokračoval: „Za této situace podle názoru nalézacího soudu může nalézací soud postupovat v souladu s názory vrchního soudu jen v souladu s absolutní akceptací právních závěrů vrchního soudu, které podle názoru nalézacího soudu jednoznačně stanoví, jakým způsobem má nalézací soud postupovat. S ohledem právě na rozhodnutí vrchního soudu proto nalézací soud konstatuje, že výpověď poškozeného Pavla Buráně je s ohledem na všechny okolnosti nutno vyhodnotit jako o výpověď nevěrohodnou.“ 

 

„Věrohodnost, či nevěrohodnost výpovědi poškozeného je zcela zásadní otázkou při hodnocení důkazní situace a vyhodnocení, zda bylo, či nebylo prokázáno jednání obžalovaných, které by bylo možno podřadit pod trestnou činnost. Pokud při úvahách o hodnocení důkazní situace nalézací soud vychází z nevěrohodnosti výpovědi obžalovaného, pak je nutné konstatovat, že události ze dne 7. 10. 2014 okolo 18 hodiny, v rámci dokazování před nalézacím soudem nebyly prokázány, a všechny výše uvedené osoby byly pravomocně zproštěny,“ uzavřel soudce Radomír Koudela.