Český ekonom Pavel Kohout v Reflexu z 28. listopadu zhodnotil vývoj ekonomiky v uplynulých 30 letech, respektive upozornil na dle něho čtyři zásadní chyby, které jsme měli jako Česká republika udělat. Popsal, že jako Česká republika jsme na 40. místě ve světě ve výši produktu na hlavu, což je prý o 82 % nad celosvětovým průměrem. „Od roku 1992 do roku 2018 vzrostla výkonnost české ekonomiky podle tohoto měřítka více než šestkrát,“ napsal. Prý to není vůbec špatný výsledek. Avšak prý mohl tedy být i lepší, kdybychom neudělali v uplynulých 30 letech chyby. „Nebyly nevyhnutelné. Jaké chyby to jsou? Bylo jich více, zde jsou ale čtyři zásadní,“ nastínil téma svého článku.

Chybou číslo jedna měly být „privatizační fondy s autodestrukčním mechanismem“. „Kupónová privatizace byla kritizována mnohokrát, obvykle z pozic ideologie a nepříliš kvalifikovaného úhlu pohledu. Nicméně, privatizace samotná proběhla bezchybně, dokonce nebyla spojena ani s žádným skandálem typu předražených dodávek IT, to by se dnes už ani stát nemohlo,“ vysvětlil ekonom.

Konkrétní skutečné problémy měly prý začít nedlouho po ukončení druhé vlny kuponové privatizace. „Tunelování, nepřátelská převzetí investičních fondů, zklamání veřejnosti, heslo ‚Drobní akcionáři, plačte‘, mezinárodní ostuda, to vše doprovázeno blahovolným mlčením a nicneděláním tehdejší vlády,“ informoval. Velká část akcionářů prý skutečně přišla o peníze, avšak to nebyly všechny škody, které vznikly. Praha tak prý promarnila šanci stát se středoevropským burzovním centrem. Avšak horší věc než promarněná možnost ohledně burzovního centra byla ztráta důvěry zahraničních i domácích investujících v trh, a to právě kvůli skandálům, které postihly fondy.

Investice do českých akcií měla být katastrofou a díky tomu přestala být emise akcií rozumnou alternativou k bankovním úvěrům pro financování rozvoje firem. Celkové škody jsou nevyčíslitelné, jak informoval Kohout. Tomu však tak nemuselo být. Mohly se totiž použít nástroje, které v zahraničí byly již prý samozřejmé.

„Stačilo zákonem zavést účetní oddělení majetku akcionářů a investičních společností, aby majitelé investičních privatizačních společností nemohli zacházet s majetkem drobných akcionářů jako se svým vlastním. Dále povinný audit, který by kontroloval, zda tomu tak skutečně je. Depozitář cenných papírů, jenž by hlídal podezřelé transakce. Všechny tyto bezpečnostní prvky jsou pro dnešní investiční fondy povinné stejně jako pro všechny západní fondy v roce 1990. Díky nim jsou fondy bezpečné proti vytunelování,“ vyjmenovával autor.