„Takový člověk je předurčen, aby z jeho znalostí vznikaly knihy,“ napsal v předmluvě Zdeněk Čech, jenž na vzniku knihy spolupracoval. Ostatně v nakladatelství Daranus, jehož je Čech spolumajitelem, je to již druhá kniha o bývalém šéfovi české vojenské rozvědky. První se jmenovala Čeká nás pohroma? Líčila generálův životní příběh. Aktuální kniha spíše vypovídá o jeho názorech na geopolitické dění ve světě. A zde jsou některé jeho postřehy...

O vládci Ruska

„Jistě že je Putin autoritář a že v Rusku není klasická demokracie, nicméně států, s nimiž máme normální vztahy, a nejsou přitom klasickou demokracií, je poměrně dost. A Rusko je velký a bezesporu důležitý stát, kde pořád cítíte nostalgii po dřívějším postavení supervelmoci, po někdejší děržavnosti a po stabilitě, i když ji svět často bral jako strnulost,“ vysvětluje Šándor v kapitole ‚Rusové, bestie ze zásady‘ a pokračuje: „Myslím, že Putin je dnes z toho, co si v Rusku reálně umím představit, asi to nejlepší, co Západ, včetně České republiky, mohlo potkat. A nejsem si vůbec jist, že je to v ruských podmínkách postava záporná, a určitě je lepší jednat s autoritářem, který vám na rovinu řekne, co udělá a kde to udělá, než s nějakým žvanilem, jenž ani neví, co povídá, a nemá vliv na běh věcí.“

„S Rusy dnes velmi vážně mluví země jako Indie, Izrael, Japonsko a Saúdská Arábie, ovšem Američané s nimi o jejich bezpečnostních zájmech jednat nechtěli. Přehlíželi je a divili se nakonec, že Rusové vzali Ukrajincům Krym se svou pronajatou základnou válečného námořnictva v Sevastopolu, aby měli jistotu, že se ve válkách tak proslulý Sevastopol nestane se souhlasem Ukrajiny černomořskou oporou US Navy. Uznejme tedy, že Putin je autoritář, nicméně předvídatelný a jasný. Ale nevnímáme nebo nechceme slyšet, co říká, nenasloucháme mu, což je chyba,“ dodává.

O sousedním Německu

„Evropská unie by bez Němců, stejně jako bez Francouzů, nemohla v zásadě existovat. Německo je hospodářky náš nejdůležitější partner, a nikoli pouze náš. Německo ovšem předvedlo, že si za jistých okolností dokáže dělat, co chce. Nebralo v době vypjaté přistěhovalecké krize v potaz mezinárodní úmluvy, že uprchlík požádá o azyl v první bezpečné zemi, kam vstoupí, a Mutti (matička) Merkelová pronesla tehdy své legendární: ‚Syřané, pojďte k nám!‘ Začalo se jí pak v hořkém žertu říkat Mutti Multikulti, ale o tom mluvit nechci. Nejsem ani eurohujer, ani euroskeptik, vidím v evropské integraci výhody stejně jako nevýhody, ale pořád si myslím, že naše místo je v Evropě, a ne někde jinde. A věci, které předvedli Němci vítající na mnichovském nádraží zástupy podivných příchozích, Evropu štěpí. Rozbíjejí. Věděli přece, jaký je postoj dalších evropských států vyjma Švédska, a přesto jim to bylo jedno. Z jakéhosi pro mě nepochopitelného důvodu to dokonce vypadalo, že se Německu porušování úmluv hodí,“ napsal zase v kapitole ‚Německo? Na ja, Deutschland. Německo‘.

Na jiném místě ventiluje další obavy z Německa takto: „Představme si scénář, že v budoucnu získá obrovskou sílu pravicová strana AfD (Alternative für Deutschland). Už teď je to přece druhá až třetí nejsilnější partaj v Německu a jistě nás bude zajímat, že zásadně odmítá platnost Benešových dekretů. AfD je politické uskupení rezolutního typu, ochotné hájit německý zájem ostřeji než křesťanští demokraté kancléřky Merkelové anebo sociální demokracie, která, jak se zdá, neví příliš kudy kam.“