Halík odhalil, že poprvé se s politikou setkal, když měl jako malý žák udělat nástěnku k  „Vítěznému únoru“, s čímž mu otec odmítl pomoci, vzal si ho stranou, zavázal slibem mlčení a prozradil mu, o co v roce 1948 šlo a že jeho rodina stojí na druhé straně barikády.

Je odpůrcem referend a „přímé demokracie“. „Nemyslím si, že většinové mínění je automaticky správné. Všechny velké pravdy ve vědě, filozofii, v umění i náboženství začínaly jako vysmívané a často pronásledované názory malé menšiny,“ řekl a tuto myšlenku rozvinul i později.

Na Templetonovu cenu došlo při další otázce, ve které se Respekt ptal, kdy se Tomáš Halík cítil mocný. Kněz odpověděl, že moc, tak jak ji chápe většina, nikdy neměl, ale nescházela mu. „Ale když jsem dostával velká zahraniční ocenění jako Tempeltonovu cenu nebo čestný doktorát Oxfordské univerzity, uvědomil jsem si, že mám něco cennějšího, totiž určitý mezinárodní intelektuální a morální vliv, autoritu. K mému vlastnímu překvapení mě to nenaplnilo pýchou, spíš vědomím velké zodpovědnosti za to, co říkám a jak se chovám,“ podotkl k tématu. Naopak bezmocný se cítil nedávno. Onemocněl totiž covidem-19 a dle svého vyjádření nemohl ani číst, ani spát, ani pracovat. „Ležel jsem jako živá mrtvola,“ uvedl.

Také prohlásil, že ačkoliv jeho politické postoje zrály, tak byly vždycky orientované podle stejných hodnot. Např. sympatiemi s menšinami a opozicí. Zazněla i otázka, zda by mohl políbit někoho, kdo „špatně volí“. „Jako kněz, žijící v celibátu, mám celkem omezenou množinu těch, které smím líbat. A ti, kteří do ní patří, volí dobře,“ odpověděl Halík.