Jak vysvětluje, nejde ani tolik o „muže“, a vlastně ani tak o barvu jeho pleti a psychické ustrojení. Hybným momentem je podle Lipolda nostalgie po časech, kdy svět byl ještě v pořádku, chlapi zpocení od práce a ženské od rána do večera opásané zástěrou.

S tímhle světem nostalgici spojují prosperitu a jistoty, ale co je ještě důležitější, také své morální přesvědčení. V ten svět věří, opravdu ve smyslu slova „víra“. To jejich pocitu, že bylo líp, a z něj plynoucímu rozčarování dodává skálopevnou hloubku. Pocit se stává životní filozofií, od které se odvozuje to ostatní, píše Lipold.

Celý text je ZDE.

Vzpoura frustrovaného bílého muže podle něj není konjunkturálním úkazem, který by politici, vědomí si civilizačních trendů a hrozeb, dokázali rozpustit nějakou vlastní bystřejší činností. Je to součást morálních postojů. Proto má takovou sílu a vliv, jakkoli se volební hlasy frustrovaných bílých mužů nekoncentrují do jediné politické strany FBM. Už ovšem reprezentují ideologii, která bude hrát v politice zásadní roli, dokud se svět bude měnit – technologicky a mentálně – nejméně tak jako v posledních dvou desetiletích.

Svět dneška a zítřka připravuje o jistoty nejen frustrované bílé muže. Ale také politiky, kteří z podstaty věci chápou své poslání jako „vykazování činnosti“ a mají dojem, že popisem jejich práce je řídit společnost jako montážní linku. Chtějí vidět, že jim to šlape – ale ztrácejí příležitost, jak si to ověřit. Nemají se čeho chytit, zdá se jim. Obávají se budoucnosti, píše dále Lipold.

Proto většina politiků podvědomě, anebo naprosto vědomě, tíhne ke stejnému typu nostalgie jako FBM. Jsou stejným způsobem staří. Jde o vzájemně výhodnou symbiózu. To je klíčový důvod, proč je politiků s ideologií FBM poslední dobou tolik a často se jim daří, míní Lipold.

Závěrem píše o tom, že Evropou momentálně obcházejí dvě rozhodující a hluboce znepřátelená strašidla – strašidlo frustrovaných bílých mužů a strašidlo bakalářů z kulturní antropologie, „mamánků“, kteří neudrží krumpáč. „Budeme to takhle muset vydržet ještě dlouho, obávám se. Rozhodující většina politiků totiž patří k FBM. Mají společný pocit, že jim ujíždí vlak,“ dodává Jan Lipold.

Na tuto jeho úvahu zareagoval na Facebooku bývalý předseda Alternativy pro ČR Petr Hampl.

Podle něj Lipold „bravurně shrnul pocity neomarxistického intelektuála při pohledu na současné dění“. Hampl poukazuje na to, že Lipold si všímá toho, že nejde jen o politickou ideologii, ale primárně o mravní postoj, proto nezmizí s neúspěchem nějakého politického projektu, ani se nedá uchlácholit dotacemi. „Zkrátka, elity začínají cítit strach. Větší strach z nasraných (Lipold píše ‚frustrovaných‘) normálních lidí než z džihádistů. To je moc dobře, protože současná ubožácká elita poslouchá vždy toho, koho se víc bojí,“ píše Hampl.

A upozorňuje, že Lipold si tohoto jevu všiml až poté, co zmínka o něm pronikla do velkých médií. „O čem nevysíláme, to neexistuje,“ podotkl.

Celý text příspěvku Petra Hampla na jeho facebookovém profilu:

Šéfredaktor Aktuálně.cz pan Lipold bravurně shrnul pocity neomarxistického intelektuála při pohledu na současné dění. Píše o "strašidle frustrovaných bílých mužů." O nostalgii po časech, kdy svět byl ještě v pořádku. Všímá si toho, že se nejedná jen o politickou ideologii, ale primárně o mravní postoj, proto nezmizí s neúspěchem nějakého politického projektu ani se nedá uchlácholit dotacemi. Zkrátka, elity začínají cítit strach. Větší strach z nasraných (Lipold píše "frustrovaných") normálních lidí než z džihádistů. To je moc dobře, protože současná ubožácká elita poslouchá vždy toho, koho se víc bojí. A ještě zajímavost, pan Lipold si toho jevu všimnul až poté, co zmínka o něm pronikla do velkých médií. O čem nevysíláme, to neexistuje. Rozhodně doporučuju ke čtení.