Ukrajina začala o členství v NATO uvažovat již dlouho před událostmi na Majdanu a nepokoji na východě země, do nichž se Moskva zapojila na straně proruských separatistů.

O jejím členství v NATO se začalo hovořit po nástupu amerického prezidenta George W. Bushe, jenž změnil předchozí uvažování Spojených států o nerozšiřování aliance a razil cestu, že by se suverénní státy měly samy rozhodnout o možnosti vstoupit do NATO, a to bez ohledu na to, jak daleko od ruských hranic jsou.

Bush tak na summitu v Bukurešti v dubnu 2008 nominoval na členství v NATO Gruzii a Ukrajinu a vyzval k přijetí konkrétního plánu na jejich přistoupení, což vyústilo v nelibost Moskvy i některých členských států. Výsledkem tak bylo, že se tato „pozvánka“ zametla pod koberec s usnesením, že oba státy členy NATO jednou budou. Kdy to bude, už nezaznělo.

Zatímco americký prezident ujišťoval Ukrajinu a jejího tehdejšího prezidenta Viktora Juščenka o podpoře, Putin neskrýval rozhořčení. „Georgi, musíš pochopit, že Ukrajina ani není skutečná země. Jedna její část leží ve východní Evropě, tu větší část jsme dostali my,“ měl údajně Bushovi Putin říct na summitu NATO v Bukurešti s tím, že Ukrajina nikdy do organizace nevstoupí.

Výsledkem bylo, že se Kyjev stal pouze partnerem aliance a nikoliv členem a při napadení tak nemůže využít závazek ke kolektivní obraně.

Že jde pro Rusko o citlivé téma, později ukázalo napadení Gruzie, která tak kvůli okupaci svého území na členství v NATO může zapomenout stejně jako například Moldavsko, kde Rusové okupují území podél Dněstru – to však samo zdůrazňuje, že o členství v NATO ani nejeví zájem a neutralitu má ukotvenou i ve své Ústavě.