„Miláčku, vyhlásím ti stanné jaro. Řekl jsem v pátek za ranního kuropění své ženě při procitnutí, neboť v ten den zhruba kolem 04.20 hodin (podle vzdálenosti místa pobytu od Jablunkova po Aš, což na těch zhruba 480 km vzdušnou čarou je pár minut rozdílu při východu slunce) v tuzemsku nastalo astronomické jaro.  

V monitoringu médií se objevil tento titulek: „Bude-li se karanténa obcházet, přijde na řadu úplný zákaz vycházení.“ Šlo o rozhovor s epidemiologem Romanem Prymulou, náměstkem ministra zdravotnictví, a toho času šéfem krizového štábu (KŠ) v době akce korona-virus. Z toho rozhovoru jasně neplyne, jestli to tak Roman Prymula řekl, anebo jestli je to takzvaná „mediální zkratka“ redaktora toho média. Tyhle věci by asi náměstkovi ministra a šéfovi KŠ měl hlídat tiskový odbor ministerstva. Proč? Už z principu a z titulu své existence. Ale hlavně proto, že ten titulek je dvousečnou zbraní a mohl by se jak Prymulovi, tak i vládě nevyplatit.

Z toho titulku vyplývá, že KŠ ví o tom, že někdo obchází karanténu, a za to že KŠ vyhlásí ten úplný zákaz vycházení. To ale má na první pohled přinejmenším dva háčky. Jeden logický a jeden právní. A ty jsou pochopitelně navzájem propojeny.

Právní problém spočívá v tom, že úplným zákazem vycházení z uvedeného důvodu by tu byl uplatněn tzv. princip kolektivní viny, což v našem právním řádu ze zásady nelze. Čili asi deset miliónů lidí by tu bylo úplným omezením svobody pohybu potrestáno za to, že několik tisíc (či desítek tisíc – a tedy několik promile, možná procento) lidí nedodržuje pravidla karantény.