Úvodní slovo na křtu Syručkovy v pořadí již třicáté knihy s názvem „Jak se listopad stal jarem, zpověď účastníka událostí, které změnily režimy“ si vzal místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda SPD Tomio Okamura.

Ukradená revoluce

„Vítám každý kamínek do mozaiky, který osvětlí naše dějiny. Dějiny se falšovaly odjakživa. Ve jménu vládnoucí propagandy, a nejinak je tomu u 17. listopadu. Tato revoluce byla hned dvakrát ukradena. Nejprve havlisty studentům a pak ji havlisté ukradli i občanům. Převrat naplánovala StB a byl zřejmě od počátku řízen ve spolupráci se Sověty. Lidé bojovali na ulicích za skutečnou revoluci a žádali změny, které se nikdy neuskutečnily. A naopak. Dostalo se jim přesně toho, co nikdy nechtěli. Nikdo nechtěl nějaký zlodějský kapitalismus. Nikdo nechtěl vládu korupčních stranických šéfů, řízených lobbisty. Nikdo nechtěl bezdomovce, exekuce, lichvu a rozkradení drtivé většiny majetku státu,“ uvedl Okamura tradičně bez servítek.

„My jsme udělali výstavu, na které jsme připomínali, co tehdy před třiceti lety očekávali občané od sametové revoluce. Co chtěli a žádali? Přímou demokracii a sociálně spravedlivý stát. Dovoluji si citovat pozoruhodné prohlášení bratislavských dělníků z 27. listopadu 1989 – cituji: Nechceme odstranit socialismus, ale chceme odstranit všechno, co socialismu brání.“ Hlavním krédem revoluce podle předsedy SPD byla lidskost. „Základním požadavkem občanů v celé zemi bylo, aby se Československo navrátilo ke slušným mezilidským vztahům. Občané také žádali, aby je politici skutečně zastupovali. Revoluce se tehdy pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, dialogu a na přímé demokracii. Občané chtěli, aby moc institucí byla pravidelně kontrolována. Lidovým hlasováním, tedy referendem. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství. V univerzitním školství se toto ve značné míře v ČR uskutečnilo. A dokonce to tehdy chtěli i v podnikatelské sféře, aby i ředitelé podniků byli voleni zaměstnanci,“ připomněl dále Tomio Okamura.

Pašalíky pro Klause i Mečiara

„Pokud politik zradil nebo zklamal své voliče, měl být odvolatelný. Zajímavé je, že požadavkem sametové revoluce byl socialismus – 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovalo socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem. Pouhá tři procenta občanů tehdy chtěla kapitalismus. Morální, romantický patos obyčejných aktivistů revoluce nevyhovoval elitám, které se vyskytly u moci. Hlas obyčejných lidí mimo velká města byl nakonec umlčen. Revoluci posléze ukradly malé zájmové skupiny, přizpůsobily si ji vlastním zájmům. Klaus a Mečiar proti vůli národa rozdělili republiku, proti vůli občanů zavedli volební systém, se kterým většina občanů nesouhlasila. Z České republiky a Slovenska si udělali vlastní pašalíky s omezenou mírou demokracie, kdy se konaly volby pouze jednou za čtyři roky,“ tepal aktéry rozdělení československého státu Okamura. „Teprve až po Klausově a Mečiarovu pádu na konci devadesátých let byla demokracie v České republice a na Slovensku trochu více rozšířena. Ale k tak velké míře přímé demokracie, jakou chtěla zavést československá demokratická revoluce v listopadu 1989, se český politický systém nikdy nevrátil.“

„Mnoho lidí má pocit, že revoluce z roku 1989 byla fraška. Divadlo, které započalo svými intrikami StB, se stalo skutečnou revolucí. Nebyla to fraška. Revoluce byla lidem ukradena. Přeji nám více takových autorů, kteří se nebojí objevovat pravdu i tam, kde jsou velká tabu,“ uvedl pak v samotném závěru svého proslovu Tomio Okamura.

Jak jsme se (ne)změnili

Slova se pak ujal poslanec za SPD Jiří Kobza: „Snažím se najít v minulosti poučení pro budoucnost. Snažím se získat poselství z toho, co se stalo, abychom se vyvarovali chyb, které byly učiněné a které lidstvo v periodických intervalech pořád dokola opakuje… Kniha pana Syručka přináší pro mne spoustu otázek. Měli bychom začít přemýšlet: ve srovnání před rokem 1989, jak se změnil náš životní styl, se vším všudy. Nejen to, že můžeme jezdit do Španělska, ale také jestli můžeme chodit s přáteli na pivo a máme na to čas a energii. Jak se změnilo chápání Evropy. Jak se změnila Evropa, protože změny neprobíhaly jen u nás, ale všude kolem. Jak se změnila Evropa a svět. Vezměte si, kolik jen bylo za těch třicet let válek. A samozřejmě, ta nejzásadnější otázka, jak jsme se změnili my za těch třicet let. Mám na mysli ty, kteří pamatují před rokem 1989, kdy už byli dospělí, a mohou tedy porovnávat. A pak samozřejmě je otázka, jestli jsme se poučili z minulých chyb, abychom je neopakovali,“ uvedl poslanec za SPD.

„Poselství minulých třiceti let pro budoucnost našeho národa považuji za velice důležité. Před třiceti lety jsme měli zkušenosti se čtyřiceti lety poválečného socialismu. Těch třicet let zkušeností, které máme teď, to už zase není takový rozdíl. Argumenty lidí, kteří obhajují všechny změny, ke kterým tady došlo, tím, že argumentují vývojem v padesátých letech, to považuji minimálně za historicky nesprávné, protože my bychom měli porovnávat vývoj konce sedmdesátých let s tím, co je tady teď.“ Kobza poté připomněl průzkum společnosti Post Bellum, která zjistila, „že u skupiny 40 a více let věku celkem 28 procent lidí je toho názoru, že se jim v minulém režimu žilo lépe. Správnou poznámku k tomu měl můj kolega Tomáš Doležal, že je to zavádějící skupina, protože ti čtyřicátníci, kterým bylo v té době deset, nemohou objektivně posoudit, co bylo. A že ta skupina tam byla přibrána právě proto, aby rozmělnila skupinu, aby to procento nebylo ještě vyšší.“

Svobodně se rozhodnout být bezdomovcem

Poté uvedl příklad z veřejnoprávní televize: „Dorazila mne historička s dlouhým, složitým jménem, které jsem si nezapamatoval, v diskusi v ČT; v rámci objektivity pozvali ekonoma Kohouta a tuto dámu, aby tam vysvětlovali, proč vlastně došlo k tomuto výsledku, proč se lidé dívají na současný vývoj takto kriticky, a ona přišla s naprosto bombastickým názorem, že je to chyba historiků, že těm lidem, kteří pamatují, jak to bylo, špatně vysvětlují, že nejsou schopni pochopit, že teprve teď se mají dobře. Že teď konečně byli zbaveni pracovní povinnosti, že mají svobodu být nezaměstnaní, že mají svobodu být bezdomovci, bydlet pod mostem a že pořád nechápou, že to je to pravé a že teprve teď se jim žije dobře,“ rozohnil se Kobza.

„V návaznosti na diskusi o činnosti České televize, která probíhala ve Sněmovně, tak jsem se na to díval jak malý Jarda. Není přece možné, aby měli téměř polovinu národa za takové pitomce. Nebyl tam nikdo ze skupiny čtyřicet plus, kteří vstupovali do toho průzkumu. Po prvotním zděšení to utichlo, aby se toho náhodou někdo nechytil. Otázka je, když srovnáme míru propagandy v roce 1979 – to jsem zrovna končil vysokou a propagandy, která probíhá teď, když srovnáme, jakým bombastickým způsobem se slaví ta největší fake news o 17. listopadu 1989, tak je to plně srovnatelné s oslavami Vítězného února před rokem 1989. Je to stejně křečovité, stejně násilné a stejně zbytečné.“

Byli jsme hospodářsky k smíchu? Nikoliv!

Argumentovat hospodářskými výsledky je podle Jiřího Kobzy naprosto scestné. „Jako bývalý pracovník československého zahraničního obchodu mám celkem jasnou představu, jak silný byl náš průmysl před rokem 1989. Řeč je o tom, že naše výrobky nikdo nechtěl a že byly zastaralé, těžkopádné, jsou naprosto scestné, protože to byly právě vlastnosti, které je chtěly ze dvou třetin světa, protože naše výrobky byly pověstné tím, že přežijí úplně všechno, že jsou jednoduché na údržbu a dokáží pracovat ve velmi stísněných podmínkách. V případě, že se něco pokazí, tak první vesnický kovář vytvoří náhradní díl a bude to zase fungovat. Já to vím, já jsem v těch podnicích pracoval 14 let,“ svěřil se přítomným poslanec za SPD. „Dostáváme se do stejného kolotoče propagandy a lží, jako bylo za minulého režimu. Ale s tím zásadním rozdílem, že nyní má režim k dispozici skupinu samozvaných moralistů, různých aktivistů z neziskovek, kteří si uzurpují mandát, který od nikoho nedostali, pro který se rozhodli oni sami. Mají k tomu podporu médií a snaží se nás přesvědčovat, že černá je bílá a hranaté je kulaté a že věci, které padají dolů, tak uletěly nahoru, abych tedy citoval Galilea Galilei.“

Kniha podle Kobzy vychází ve velmi důležitý moment. „Kdy si ještě hodně lidí pamatuje, jak to bylo doopravdy a nepodlehli mediálnímu tlaku.  Bude to kniha, ze které budou čerpat další generace, až se budou vést diskuse o tom, co se tady vlastně dělo od roku 1989.“