Donald Trump nám připravuje horké „chvilky“. Ne pro demokracii, ale pro válku. Pokud jde o Írán. Koncem minulého týdne zrušil plánovaný úder na Írán, protože by při něm zemřeli lidé. Nyní podepsal nové sankce a varuje, že íránský útok na cokoliv amerického vyústí v drtivý protiútok. Zaprvé tedy, vzepřel se v prvním případě Johnu Boltonovi? A zadruhé, jak asi salvy na Twitteru na Írán zapůsobí? 

No nevím. Příběh o tom, že Trump osobně a deset minut „do zmáčknutí tlačítka“ zastavil útok na Írán, byl cíleně a současně vypuštěn do mnoha amerických médií, až to vytváří dojem, že Bílý dům chce, aby Trump získal auru mírotvůrce a přiblížil se tak mimoděk k té nobelovce. Nevím, co se tedy doopravdy stalo a jak to bylo se „zastavováním útoku“, pokud se k němu opravdu schylovalo, ale když k tomu Trump poté ještě přidal, že útok mu nerozmluvili generálové, ale moderátor jeho oblíbené Fox News Tucker Carlson, přestala jsem celé té „oficiální verzi o neútoku na Írán“ věřit, protože už mi to přišlo jako pohádka o rozhodném vůdci, který je ale současně plný humánnosti a naslouchá hlasu svých poddaných… Koneckonců, pár dní předtím Trump zahájil prezidentskou kampaň a taková image je k nezaplacení.

Z tohoto pohledu pak do obrázku zapadají i nejnovější sankce uvalené na vrcholné íránské činitele. Jim osobně nijak zásadně neublíží, neboť vesměs nečiní nic, v čem by jim USA mohly bránit, a Trumpovi pomůže zdůraznit jeho „rozhodnou“ stránku. Totéž v zásadě platí i pro všechny ty twitterové šavlovačky. A platí to z obou stran… 

Jestli to znamená, že Trump začíná přebírat kontrolu nad rozhodováním a odstavuje od vesla Johna Boltona, Mika Pompea a další „válečníky“, tak lze říci, že se o to aspoň snaží. Wall Street Journal ho teď citoval, jak se ho právě Bolton a spol. snaží dotlačit do války: „Je to nechutné, žádné nové války nepotřebujeme…“ Je vlastně poměrně bizarní, že se Trump musí přetahovat o moc se svými formálně podřízenými. Z toho plyne poučení: nikdy nenajímej nikoho, koho nemůžeš vyhodit…  

Shrňme, prosím: V čem všem Írán Americe na Blízkém východě vadí, kde se protiví, jak vnímat aktuální rozložení sil mezi Íránem, Saúdskou Arábií, Tureckem a Ruskem? Čtenáři samozřejmě vědí, že v Íránu nežijí Arabové a že tam žijí šíité, kteří jsou partnery Bašára Asada v Sýrii. 

Upřímně, vzhledem k tomu, že většina protiíránských proklamací, které z Washingtonu zaznívají, jsou spíš emocionální než nějak faktické, tak nevím, co přesně jim na Íránu vadí. Nejspíš především to, že se odmítá podřídit a být poslušným vazalem. 

Popis rozložení sil mezi státy, které jmenujete, by vydal na několik tlustých knih. V aktuálním vedru to ale vezmu stručně a ani se nebudu snažit o nějakou vyčerpávající odpověď. Obecně ale platí, že z vámi zmiňované čtyřky na americké straně stojí jen Saúdská Arábie, která je tak bohatá, že si může kupovat americkou asistenci, ale její vliv v regionu v poslední době znatelně slábne. Turecko s Íránem (a Ruskem vzadu) naopak v regionu vlivově posilují, a co víc, mají vlastní silné ozbrojené síly, což je nenutí spoléhat na pomoc zvenku. Mnohem aktivněji také rozvíjejí vztahy se státy oblasti a vytvářejí svazky i s Katarem či s Ománem, což byli ještě nedávno saúdští vazalové… Saúdům se navíc nedaří ani opakované pokusy vytvářet nějaké sunnitské aliance, které by se měly podle jejich představ postavit rostoucímu vlivu šíitského Íránu, protože místních zájemců o válku proti Íránu „není moc“, eufemisticky řečeno, a mocné sunnitské státy z Asie, jako třeba Indonésie nebo Malajsie, nějaké saúdské sny vůbec nezajímají… Zkrátka, z vámi jmenovaných zemí podle mého – z hlediska rozložení sil v regionu Blízkého východu -- Saúdové tahají za kratší konec.     

Soukromě jsem vám začátkem týdne položil otázku, kam by až vyrazily ceny ropy v případě války s Íránem čili v rámci blokády Hormuzského průlivu. Vy jste mi dala najevo, že je to špatná otázka. Pojďme to vysvětlit i čtenářům. 

Traduje se, že americká armáda v posledních měsících provedla několik válečných simulací a her, které měly zjistit, jak by dopadla agrese proti Íránu. A vždy prý dospěli k tomu, že je Írán s to zablokovat Hormuzský průliv, což by znamenalo, že by svou ropu na světové trhy nemohly dodávat Kuvajt, Bahrajn, Katar a Írán. Čili, na trhu by najednou chybělo 20 procent veškeré ropy. V takové situaci sice můžeme spekulovat o růstu cen, ale důležitější možná je skutečnost, že by vám peníze mohly být najednou zbytečné, protože by prostě ropa na prodej nebyla. Pětina světové produkce je ohromné množství, které ostatní producenti ze dne na den nebo i z měsíce na měsíc nemohou pokrýt. Pokud tedy vůbec. A co víc, výpadek takového množství ropy by ochromil mnohé ekonomiky a současně podle všeho by „potopil“ i už existující derivátní smlouvy, kterých je podepsaných údajně za 542 bilionů dolarů… Jinými slovy, následoval by kolaps světového finančního systému… 

Jak by k tomu všemu přišel Izrael? Ti z nás, kteří proklamují, že stojí za Izraelem… S čím by museli v případě války s Íránem počítat? 

Izraelský premiér Netanjahu má íránského „strašáka“ za svou celoživotní mantru. Už v roce 1993 poprvé varoval, že Írán bude mít jadernou bombu do šesti let, tedy tehdy do roku 1999. Uplynulo od té doby přes čtvrt století, během něhož Netanjahu svou hrozbu v pravidelných intervalech opakuje. Současně ale nechce vést Izrael do války proti Íránu, a tak se snaží vybídnout k tomu Ameriku. Nicméně, různí íránští spojenci v regionu, počínaje libanonským Hizballáhem přes šíitské milice v Iráku a Sýrii až po jemenské rebely, už pro případ západního/izraelského útoku proti Íránu, jasně konstatovali, že zaútočí na Izrael, Saúdy a další americké spojence v regionu. Izrael má sice silnou armádu, ale v boji proti „pytlu blech“ nerůznějších milicí, které mají i tanky nebo rakety, to nemusí být žádná jednoznačná výhoda. Takže by vzplála celá oblast…

Zeť Donalda Trumpa Jared Kushner organizuje v Bahrajnu konferenci o budoucnosti Palestinců... Bez Palestinců. Slibuje jim miliardy dolarů, oni mu odpovídají, že by nejprve chtěli zbavit izraelských okupantů. K čemu celá akce vlastně bude? 

Upřímně? Nebude nejspíš k ničemu. Kromě Američanů a bahrajnských hostitelů se dostavili už jen Saúdové a Emiráťané, kteří mají „zatáhnout“ navrhovaných 50 miliard, a k nim tři arabské státy, které si chtějí z oněch 50 miliard něco uloupnout. Toť vše…

Sice je čím dál jasnější, že se „něco už, sakra, musí stát“ a „izraelsko-palestinský“ konflikt už je třeba po dekádách nějak vyřešit, ale po kushnerovsku to nepůjde. K čemu budou Palestincům miliardy, když jim Izrael zabral už takřka veškeré území? 

Mají současné problémy kolem Íránu vliv na situaci v Sýrii? Ve smyslu, že by si USA chtěly „proxy“ vylévat vztek na Asadovi? 

USA uvalují na Sýrii nové a nové sankce, vyzbrojují „své“ Kurdy na severovýchodě Sýrie, kde se nacházejí hlavní syrská ropná pole, útočí na syrské tankery se syrskou ropou na syrském Eufratu… Myslím, že pro trestání Sýrie za to, že se nenechala „zdemokratizovat džihádem“, Washington Írán ani nepotřebuje…

V opakovaných volbách v Istanbulu vyhrál opoziční kandidát. Média to vykreslují jako politickou katastrofu Erdogana. Jednak proto, že je to symbolický problém, a jednak proto, že Istanbul je velmi dobrá „kasička“. Jak moc Erdogan reálně oslabil? 

Jak oslabil? Na to si budeme muset nějakou dobu počkat. Prezidentské volby jsou za čtyři roky a Erdogan tak má spoustu času na to, aby zkonsolidoval svou moc. Tedy pokud je schopný – po letech triumfů a neporazitelnosti – pokud je schopen sebereflexe. Přitom vlastně ani není jasné, jestli v praxi oslabil, protože jeho strana AKP sice prohrála primátorské křeslo, ale obsadila mnohé istanbulské čtvrti a bez spolupráce s nimi nový primátor nebude s to vládnout. Takže symbolická prohra to pro Erdogana samozřejmě je, tím spíš, že kdysi sám tvrdil, že „kdo vyhrál Istanbul, vyhrál celé Turecko“, ale na tvrzení o nějakých tektonických otřesech na turecké scéně je podle mého ještě moc brzy.

Jen tak mimo soutěž: Jak se vám líbilo včerejší představení v české Sněmovně? Řekněme s názvem: „Zatím ještě Babiše nesvrhneme a jedeme za Zemanem k rybníku na Vysočinu“?

Nesledovala jsem to. Už od dětství se mi nelíbí cirkusy, obzvlášť pak klauni… A navíc, v tom vedru a s biozátěžemi, které už vyběhly mimo škálu, by sledování našeho parlamentu mohlo být životu nebezpečné…

Co bychom v příštích dnech měli sledovat??

Samozřejmě summit G20 v japonské Ósace…