Když jsem začínal psát knihu Je třeba se bát Ruska?, uvedl jsem ji slovy – Místo úvodu: příběh z tajgy. K tomuto příspěvku mne  inspirovala zpráva z internetu, že ruský podnikatel Oleg Děripaska, jehož jmění se odhaduje na dvě miliardy dolarů, se rozhodl, že Agafji Lykovové postaví nový srub. Obývá stavení v pohoří Sajany při hranicích Ruska a Mongolska, ale tato sedmdesátnice se odmítá přestěhovat do města a opuštěna v horském údolí žije naprosto spokojeně.
Před lety jsem se s ní seznámil, a proto vám popíši příběh její rodiny, jak jsem jej zaznamenal v knize. Takto jej začínám:

Cesta proti proudu času

Na redakčním stole Vasji Peskova v deníku Komsomolská pravda zazvonil telefon: „Tady etnograf Nikolaj Uspinovič Žuravlev z Krasnojarska. Zajímal by vás jeden neobyčejný lidský osud?“ 
Žuravlev žil na Sibiři, ale teď se z dovolené na jihu Ruska vracel domů a zastavil se v Moskvě. Peskov nelenil a už za hodinu seděl u něj v hotelovém pokoji.

Psal se únor 1982. To už byl Peskov novinářem proslaveným po celé zemi zejména svými reportážemi o přírodě. Není divu, že právě jemu zatelefonoval i Žuravlev. Dostaly se mu totiž do rukou služební zápisy čtyřčlenné party geologů, která při hledání rudných nalezišť podél řeky Abakan narazila v hornaté Chakasii (od roku 1992 republika v rámci Ruské federace) v zapadlém okrese západních Sajan uprostřed divoké tajgy na osamělé lidské obydlí, vzdálené od nejbližšího sídliště 250 kilometrů. Nejdříve z vrtulníku zahlédli plot kolem nějaké zahrady či záhonů, připomínajících bramborové pole. Pilot někoklikrát zakroužil, a tak mohli na sklonu hory uvidět i chýši. Zimoviště nějakého lovce? To se jim nezdálo, nač by lovec pěstoval brambory?
Rozhodli se tuto neobvyklou usedlost uprostřed nepřístupné tajgy prozkoumat blíže. Když konečně našli plošinu, kde mohl vrtulník přistát, vydali se daným směrem. Brzy narazili na stezku, která svědčila o tom, že jí procházejí i lidé. Tak došli až k chaloupce, schoulené na úbočí hory, těžko přístupné a schované jako perla v schránce ústřice.

Z chýše vyšel stařík. „Dědo, přišli jsme k vám na návštěvu.“ „Milosti, prosím,“ odvětil muž a s viditelnými rozpaky ukázal rukou na dveře.

Prazvláštní svět

Tak se geologové ocitli v rodině Lykovových. Bylo na ní zvláštní všechno. Od oblečení sešitého z různých kožešin a toho, co tajga dala, po bosé nohy (na zimu si oblékali boty z březové kůry). Se staříkem žily dvě jeho dcery, dva synové měli chýši asi šest kilometrů odtud, na břehu řeky. Obě chaloupky si byly podobné, sotva však připomínaly běžná sibiřská stavení či nějaké útočiště lovců. Stářím zčernalé, jen hrubě otesané dřevo, jedno jediné okénko o velikosti dvou dlaní, takže i ve dne byla uvnitř tma. Podlaha zastlaná odpadky z cedrových oříšků, bramborových slupek, zbytků konopí, trávy. V rohu kamna s pecí, uprostřed malý stůl. Nádobí, pokud vůbec bylo a bylo vidět, bylo vyřezáno z cedru. Vedle domku zahrada s polem brambor, cibule, řepy, trochou žita.
Děvčata byla schovaná uvnitř, návštěva je polekala. „Toť trest boží,“ pronesla podivně hrdelní řečí ta mladší, jak se později geologové dověděli, Agafja. Poprvé ve svém životě uviděla cizího člověka. Ač jí v té době bylo už devětatřicet, narodila se zde, uprostřed té nejdivočejší tajgy a nikdy odsud do nějaké osady nedošla, ani se sem nezatoulal nějaký lovec.