Když jsem začínal psát knihu Je třeba se bát Ruska?, uvedl jsem ji slovy – Místo úvodu: příběh z tajgy. K tomuto příspěvku mne  inspirovala zpráva z internetu, že ruský podnikatel Oleg Děripaska, jehož jmění se odhaduje na dvě miliardy dolarů, se rozhodl, že Agafji Lykovové postaví nový srub. Obývá stavení v pohoří Sajany při hranicích Ruska a Mongolska, ale tato sedmdesátnice se odmítá přestěhovat do města a opuštěna v horském údolí žije naprosto spokojeně.
Před lety jsem se s ní seznámil, a proto vám popíši příběh její rodiny, jak jsem jej zaznamenal v knize. Takto jej začínám:

Cesta proti proudu času

Na redakčním stole Vasji Peskova v deníku Komsomolská pravda zazvonil telefon: „Tady etnograf Nikolaj Uspinovič Žuravlev z Krasnojarska. Zajímal by vás jeden neobyčejný lidský osud?“ 
Žuravlev žil na Sibiři, ale teď se z dovolené na jihu Ruska vracel domů a zastavil se v Moskvě. Peskov nelenil a už za hodinu seděl u něj v hotelovém pokoji.

Psal se únor 1982. To už byl Peskov novinářem proslaveným po celé zemi zejména svými reportážemi o přírodě. Není divu, že právě jemu zatelefonoval i Žuravlev. Dostaly se mu totiž do rukou služební zápisy čtyřčlenné party geologů, která při hledání rudných nalezišť podél řeky Abakan narazila v hornaté Chakasii (od roku 1992 republika v rámci Ruské federace) v zapadlém okrese západních Sajan uprostřed divoké tajgy na osamělé lidské obydlí, vzdálené od nejbližšího sídliště 250 kilometrů. Nejdříve z vrtulníku zahlédli plot kolem nějaké zahrady či záhonů, připomínajících bramborové pole. Pilot někoklikrát zakroužil, a tak mohli na sklonu hory uvidět i chýši. Zimoviště nějakého lovce? To se jim nezdálo, nač by lovec pěstoval brambory?
Rozhodli se tuto neobvyklou usedlost uprostřed nepřístupné tajgy prozkoumat blíže. Když konečně našli plošinu, kde mohl vrtulník přistát, vydali se daným směrem. Brzy narazili na stezku, která svědčila o tom, že jí procházejí i lidé. Tak došli až k chaloupce, schoulené na úbočí hory, těžko přístupné a schované jako perla v schránce ústřice.

Z chýše vyšel stařík. „Dědo, přišli jsme k vám na návštěvu.“ „Milosti, prosím,“ odvětil muž a s viditelnými rozpaky ukázal rukou na dveře.

Prazvláštní svět

Tak se geologové ocitli v rodině Lykovových. Bylo na ní zvláštní všechno. Od oblečení sešitého z různých kožešin a toho, co tajga dala, po bosé nohy (na zimu si oblékali boty z březové kůry). Se staříkem žily dvě jeho dcery, dva synové měli chýši asi šest kilometrů odtud, na břehu řeky. Obě chaloupky si byly podobné, sotva však připomínaly běžná sibiřská stavení či nějaké útočiště lovců. Stářím zčernalé, jen hrubě otesané dřevo, jedno jediné okénko o velikosti dvou dlaní, takže i ve dne byla uvnitř tma. Podlaha zastlaná odpadky z cedrových oříšků, bramborových slupek, zbytků konopí, trávy. V rohu kamna s pecí, uprostřed malý stůl. Nádobí, pokud vůbec bylo a bylo vidět, bylo vyřezáno z cedru. Vedle domku zahrada s polem brambor, cibule, řepy, trochou žita.
Děvčata byla schovaná uvnitř, návštěva je polekala. „Toť trest boží,“ pronesla podivně hrdelní řečí ta mladší, jak se později geologové dověděli, Agafja. Poprvé ve svém životě uviděla cizího člověka. Ač jí v té době bylo už devětatřicet, narodila se zde, uprostřed té nejdivočejší tajgy a nikdy odsud do nějaké osady nedošla, ani se sem nezatoulal nějaký lovec.

Geologové stáli před největší záhadou, kterou jim mohla tajga nabídnout. Kde se tu vzali tito lidé, jak zde mohli prožít bez civilizace desítky let? Když je objevili, psal se 15. červen 1978. U těchto lidí však kalendář, který si psali na březovou kůru, představoval 2. červen roku 7486.  To se ovšem nedověděli onen první den své návštěvy, teprve při opakovaných se tito tajuplní lidé postupně otvírali novým příchozím. Ke geologům přibyl Žuravlev, ještě pár místních. Cesta k nim nebyla snadná, divoký Abakan byl pro svůj prudký tok, velké kameny, prudké zatáčky ve skalních útesech a nahromaděná břevna téměř nepřístupný a tajgou se už vůbec nedalo projít. Zbýval vrtulník.
Tím se na místo dopravil i Vasja Peskov, když se v létě rozhodl přesvědčit se o tomto divu v tajze na vlastní oči. Poté putoval za Lykovovými každý rok a psal o tom reportáže do Komsomolské pravdy. Lidé tato vyprávění hltali, jako by popisoval život lidí na Marsu. Reportáže obletěly celou zeměkouli. Vzrušily nejen miliony čtenářů, ale také vědecký svět.

V roce 1978, když je objevili geologové, bylo Lykovových pět: otec Karp, synové Savvin 45 let a Dmitrij 36 let, a dvě dcery Natalja 42 let a Agafja 34. Dodám, že v roce 1981 zemřeli Savvin, Dmitrij a Natalja, o sedm let později otec Karp, tak zůstala Agafja sama.

Lykovovi neměli mnohé z toho, co považujeme za nejzákladnější potřeby života. Například sůl. Neměli nářadí, nějakou zbraň pro ulovení zvěře,  něco, čím by bylo možné rozdělat oheň. Dokonce neměli ani kus látky na oděv. Pokud onemocněli, léčili se tím, co jim poskytla příroda a svou vírou v milosrdenství boží. Nemyli se, protože neměli ani mýdlo, neholili se a nestříhali. Nezbytné nástroje si vyráběli sami, buď ze dřeva nebo ze zbytků železa, které sem dopravili ještě jejich rodiče před desítkami let. Dokonce jim chyběla svíčka – pokud potřebovali, svítili si loučemi. Nemohli si nikdy upéct chleba – chyběl kvásek a mouka. Jejich chlebem byla tmavá placka z rozdrceného žita, cedrových oříšků a vody. Bez soli. Jejich denní stravou byly brambory a cedrové ořechy. Občas se jim podařilo ulovit rybu, do vykopané jámy se chytila nějaká zvěř. Ale to bylo vzácné, vždyť neměli ani kousek drátu, aby si zhotovili pytlácká oka. Přesto si stačili nějaké ryby nasušit na zimu, protože vše zapadalo sněhem a mrazy dosahovaly až minus padesáti stupňů. To se všichni stěsnali v jedné jizbě, spali většinou na podlaze kolem rozpálené pece a přikrytí kožešinami. 

Na mnohé z toho, co jim geologové nabídli, odpovídali „To nemůžeme...“ Nepřijali ani sousto cizího jídla, nechtěli sirky, prý jim stačí křesat oheň kameny či dřevem. Vzali si však svíčky, sůl, nějakou látku, a když za nimi Vasja Peskov už jezdil poměrně pravidelně, poprosili přivézt i kozu, aby bylo mléko, psa a slepice. Koza měla s sebou kozla, to je přirozené, a i když oba dopravovali vrtulníkem a potom ještě úzkou stezkou a po nerovném terénu šlapat patnáct kilometrů nebylo nijak snadné.

Když je vše relativní...

Po počáteční nedůvěře si osadníci postupně na lidi zvykali, dokonce se na občasné návštěvy těšili, někdy zašli až do osady geologů. Ale vždycky odmítali někam se přesídlit, byť jim geologové nabízeli, že jim  sami postaví prostorný dům. Ač se s některými znali už dobře, vždyť se mnohokrát setkali a vytvořily se mezi nimi přátelské vztahy, nikdy nikomu z nich nepodali ruku, třebaže je tradičním ruským zvykem se mezi přáteli dokonce obejmout a políbit na obě tváře. Jen vždy sepjali ruce a hluboce se uklonili, zřejmě také zvyk z petrovských dob.

Co však Vasju Peskova a ostatní návštěvníky snad nejvíce zaujalo, byla jejich řeč. Mnohá slova neznali, vždyť to byla ruština dopetrovských časů, tedy z období vlády cara Alexeje a jeho syna Petra Velikého, z druhé poloviny sedmnáctého století.  Právě z té doby se datuje i kalendář Lykovových – carevič Petr se narodil jako dvanácté dítě cara Alexeje roku 7180 (počítáno od stvoření světa), neboli podle našeho letopočtu roku 1672.

Proč právě období panování carů Alexeje a Petra I. bylo pro Lykovovy tak důležité, proč od těch dob se odvíjí jejich kalendář, řeč a v podstatě i myšlení a víra? Protože car Alexej a patriarcha „vší Rusi“ Nikon zavedli reformy, které rozdělily tehdejší Rusko. Původně se jednalo o snahu především upřesnit četné překlady bible a dalších náboženských knih, kterým za ta staletí, kdy byly neustále překládány různými překladateli, se komolil původní text.

Reformou se upravily nejen texty, ale také bohoslužby, například se lidé měli křižovat nikoliv dvěma, ale třemi prsty atd. S tím se však někteří věřící nechtěli smířit. Přivykli na dosavadní texty a zvyklosti a reformy nepřijali. Společně s církevními změnami car docílil toho, že ke světské moci přiřadil značnou část církevní. Zlomil Nikonovu snahu vyvýšit se po vzoru katolických papežů nad panovníka a poslal patriarchu do vyhnanství. Odpůrce církevních reforem trestal například zbavením občanských práv a dvojnásobnými daněmi. Spor se vyhrotil do té míry, že „starověrci“ se začali upalovat – tak uhořelo na 20 000 lidí – nebo před carovou mocí prchat. Tisíce rodin se ocitly v opuštěných oblastech, kde zakládaly nové osady. Kromě nezbytného nářadí si s sebou brali staré náboženské knihy.

Tak se nakonec v jižní části Sibiře u Abakanu objevili i Lykovovi předkové. Dokonce založili jednu z osad, která vznikla tím, jak stále více ustupovali do nepřístupné tajgy, aby se skryli před carovými pohůnky (kárné vojenské oddíly, které pronásledovaly i zběhlé nevolníky) a později před různými bandami. Žilo v ní asi osm rodin a nesla jejich jméno (Lykovský zábor). Tam se narodil roku 1895 Karp Lykov, oženil se a měl dvě děti – syna Savvina narozeného v roce 1922 a Natalji o deset let mladší. Když jí byl rok, napadla osadu nějaká banda, vyplenila ji a povraždila většinu členů. Karp s ženou a dvěma dětmi stačili utéct. Vypravili se po Abakanu přes Abazu ještě dál do hor. Naložili loďku vším, co mohli pobrat, hlavně železnými nástroji jako motykami, sekerami, rýči, základními potravinami a šli pěšky podél břehu. Loďku táhli – nebylo možné plout tak divokým tokem. Po dvou měsících se Karp Lykov zastavil tam, kde se dodnes rozkládá jeho hospodářství. Vzal s sebou i staré náboženské knihy, které přecházely z generace na generaci. Čtou si v nich pořád – otec naučil číst a psát všechny čtyři děti – syn Dmitrij a dcera Agafja se už narodili zde, uprostřed tajgy, v letech 1938 a 1939. Proto se však u nich stále mluví ruštinou tři sta let starou. Hovoří a modlí – jsou nesmírně pobožní, právě jejich víra je zavedla sem, daleko od lidí, pryč od hříšného světa, kterému nevěřili a nic od něj nechtěli. Karp do posledních chvil života spílal carům Alexejovi a Petrovi a patriarchu Nikonovi, jako by už žádná jiná událost nezměnila ruský život tolik, jako jejich náboženské reformy. Nebo se k němu jiné ani nedostaly?

Osobní prožitek

Jednou mě k této rodině Vasja Peskov zavedl. Pro mne to znělo až neuvěřitelně, že když jsem zabrousil do dřívějších časů, nevěděli, že existoval Sovětský svaz a v něm vůdce Josef Stalin, že svět postihla druhá světová válka a po té horké studená. Ostatně, k čemu by jim takové znalosti byly? Pro ně bylo důležitější, že jim otec každý večer předčítal pasáže z Bible.
Ale kolik takových neuvěřitelných příběhů ještě dosud skrývá tajga! Je stále záhadná a tajemná, dosud nevydala všechna svá tajemství, ani své poklady. Sibiř je zemí budoucnosti, až se jí podaří plně modernizovat, bude větším ekonomickým centrem, než je evropská část Ruska. Přitom má rozlohu šest a půl milionu kilometrů čtverečních, a připojíme-li celý Dálný východ včetně Kamčatky a Sachalinu, pak je to na jedenáct milionů kilometrů čtverečních, tedy více, než má celý kontinent Evropa od Atlantiku po Ural. S dvaceti miliony obyvateli, což jsou dvě Moskvy. Právě to činí z Ruska velmoc budoucnosti. Ale také tento stát zahaluje v roušku tajemnosti, nevypočitatelnosti, protože těžko odhadnout, co vše se děje na těchto nedozírných prostorách. A nejen na nich, ale v duši každého obyvatele. Neboť kde jinde se víra udržela po více než tři sta let?  Kde jinde by lidé mohli žít desítky let, než by je svět objevil? Kde jinde by to vydrželi?

To je ten skrytý potenciál, který tato země má, a o němž víme jen pramálo.  Skrytý potenciál Ruska je hlavně v zemi a v lidech, jejichž duše je mnohdy pro nás tak záhadná.
Je to tak trochu jako výprava do tajgy za rodinou Lykovových. Pravda, dnes už nelze ani mluvit o rodině. První zemřela jejich matka, postupně odešli synové a Natalja. Zůstali Karp, který se dožil devadesátky a Agafja s šestým křížkem na zádech. Když jsem tu byl s Vasjou Peskovem naposledy v roce 2006, žila už jen Agafja. O čtyři roky později jsem se od Vasji dověděl, že ji geologové odvezli vrtulníkem do Omska, musela do nemocnice. Zavolal jsem jí a uslyšel její chřaplavý vzrušený hlas – pravděpodobně také poprvé hovořila telefonem a k tomu do zahraničí, které ani trochu neznala.

To už se přátelila z gubernátorem Kemerovské oblasti Amanem Tulejevem, který ji několikrát vrtulníkem navštívil, jednou i s lékařkou a sociální pracovnicí. V roce 2009 mu napsala dopis. V něm si stěžovala na špatné zdraví – nevládne pravou rukou a potřebuje nějaké zásoby dřeva nebo pilu, aby si ho nařezala, naučila se pracovat levou rukou. Dále zásoby jídla. Tak jí poslali 50 pytlů dřevěných špalků, 110 kilogramů krup, ovoce, tři pytle pšenice, 10 živých kuřat, aby měla i vajíčka, semena, svíčky, baterku se zásobou baterií a léky. Rázně však odmítla nabídku, že ji přestěhují do města a dají dokonce domek. A jak dokazuje zpráva z tohoto pátku, žije sama v tajze dodnes.
Tak mě přitom napadlo: Nakolik putinovské Rusko má ještě zbytky carské uniformy a nakolik obléká skafandr ke svým budoucím cestám za své místo na Zemi?

Autor: Milan Syruček
(mezititulky redakce)