Urban v úvodu rozhovoru poukázal na to, že jako jeden z nejděsnějších zážitků listopadu 1989 vnímá moment, kdy pochopil, že „jako disent nevíme, co chceme“. „Nikdo z nás nevěřil, že režim padne, a jestli někdo tvrdí opak, lže. My byli štvanci, byli jsme na útěku,“ vzpomíná Urban. 

A co bylo podle jeho slov na disentu nejkrásnější? „Lidské střetávání. Že jeden druhému kryjete záda jen proto, že je to slušné. Že nejdůležitější je dohodnout se, byť máte jiný názor. Vzájemná úcta. Měli jsme velký byt, takže se větší schůzky konaly u nás. Pamatuju si, že Václav Havel tam vždycky mlčky seděl, poslouchal, kouřil a po třech hodinách zvedl hlavu a ve třech větách svedl ty různé názory do společné řeči. Nešlo o kompromis, ale o tvůrčí pohled vpřed. Pro mě to byla vysoká škola toho, čemu jsem věřil, že je politika,“ poznamenal. 

Václav Havel se podle jeho slov nikdy nehádal, takže se s ním Urban nedohadoval ani po převratu. Jak dodal, Havel a jeho tým se také v podstatě trhli. „Nejdřív do ateliéru Josky Skalníka a pak na Hrad. Havel dal později výslovný příkaz se s Občanským fórem nebavit. Vedlo to k delegitimizaci Fóra a tomu šílenému zmatku. Každý hrál svou hru. Hrad ústy Václava Havla neustále zdůrazňoval, jaký je ten parlament nesmysl, navíc se přidaly diskuse kolem ekonomické reformy,“ vzpomíná Urban. 

A neopomíná ani své působení v Lidových novinách. „Dělala se politika, ne novinařina. Už se třídilo, o čem budeme psát a o čem ne, abychom ‚neohrozili revoluci‘. Například jsme zjistili, že Havel dal amnestii Ladislavu Adamcovi, který si nechal z kanceláře odvézt nějaký nábytek na chatu. Normální novinář by to napsal. My jsme skočili na Václaváku do taxíku a vyjeli na Hrad vynadat Vaškovi, co blbneš, to musíš říct veřejnosti, nějak to vysvětlit, na místě jsme napsali zprávu pro ČTK a jeli zpátky do redakce, kde jsme čekali, až vyjde. Gaga, že jo. Hry malin nezralých. Tam už byla jasně vidět ta šílená nemoc české žurnalistiky,“ vzpomněl Urban, jenž v roce 1992 z novin na protest odešel.

Závěrem pak uvedl, že jedním z důstojných porevolučních okamžiků byl vstup do EU. „Celé generace vyrůstaly v přesvědčení, že jsou Francie s Německem smrtelní nepřátelé – a Němci a Francouzi a další si najednou sedli k jednomu stolu a mluvili o společném snu. Tohle v české politice prostě není. Můžeme za to i my disidenti. Otevřeli jsme dveře a pak jsme zkazili, co jsme mohli. Tak třeba se to příští generace naučí…“ uzavřel.