„Obyvatelstvo se rozdělilo. Na jedné straně máme lidi, kteří ze dne na den přišli o obživu. A nějaké milodary typu ‚pětadvacet‘ na tom nic nemění. Ale kdyby jen to. V důsledku pokračujícího nouzového stavu jim hrozí, že přijdou o své živnosti, o své investice, o své firmy, o svoji práci, o svoji existenci. Opravdu to není žádná legrace,“ poznamenal Štěpánek s tím, že pak tu máme i jinou skupinu lidí – ty, které nouzový stav nijak extra netrápí. 

„Vlastně je to docela pohoda. Peníze berou pořád stejné, ba dokonce ani u toho mnohdy nemusí chodit do práce. Povinná karanténa? Vítané volno. Tuhle jsem potkal jednoho známého. Nesmírně si to pochvaloval. Vrátil se z cest a musel do povinné karantény. Za téměř plný plat. V životě prý toho doma a na zahradě tolik neudělal. Tak se mu to zalíbilo, že si karanténu nastavil ještě o ošetřovačku na děti. Žádné předškoláky, velké děti,“ vypráví Štěpánek.

„Úřady a mnohé další instituce spíš nefungují, než fungují, ale úřednický stav na tom nic netratí. Peníze na účty mu chodí pravidelně. Jenže úřady ekonomiku nepohánějí. Od toho tu jsou firmy. Ale mnohé úplně stojí nebo jedou v provizoriu. Náklady naskakují, příjmy ani náhodou. Jak dlouho lze takhle existovat? Jak dlouho může stát takhle existovat?" ptá se Štěpánek.

Dluhy podle něj narůstají. „To, co teď projíme, probendíme, proalmužnujeme, bude v budoucnosti někdo muset zaplatit. My sami, naše děti, naši vnuci. Jasně, lze taky natisknout další peníze. Spoustu peněz. Tím se ovšem zcela znehodnotí veškeré úspory. Samozřejmě, těm, kteří žádné nemají, to může být – a také opravdu je – šumafuk. Tady platí jiné přísloví. Z cizího krev neteče,“ řekl.