Když se Miloš Vystrčil stal po smrti Jaroslava Kubery předsedou Senátu, nechtěl říct, zda zrealizuje cestu na Tchaj-wan, kterou plánoval ještě Kubera. Opakovaně zdůrazňoval, že si musí nechat celou věc projít hlavou a poradí se s řadou lidí.

A během období rozvažování prý zjistil tři věci.

V prvé řadě zjistil, jak jsou někteří čeští politici bezmocní.

„Bylo evidentní, že jsem vlastně svědkem bezmoci mocných. Byl jsem svědkem toho, že premiér či ministr vnitra jsou zcela závislí na tom, co udělá jedna jediná velká komunistická země,“ pravil Vystrčil. Cítil prý obavy z toho, jak by se mohla zachovat Čína, kdyby se nezachoval správně. „Pokud Vystrčile nebudeš ticho, tak my vám nepomůžeme,“ dalo by se prý říci.

„Velmi zdůrazňuji, že to není tak, že na schůzce nejvyšších činitelů zaznělo, že když já se budu chovat nestandardně, tak nedostaneme roušky. Je to tak, že jsem cítil zhmotnělou obavu, že by to tak mohlo být, že si někdo uvědomuje, že by to tak mohlo být,“ uvedl však také předseda Senátu.