Uznávaný psychiatr Cyril Höschl, jenž zemřel v pondělí ve věku 75 let, byl znám nejen pro svou dlouholetou praxi, publikování desítek odborných prací, popularizaci vědy či dřívější působení v pozici ředitele Národního ústavu duševního zdraví. V paměti mnohým utkvěla řada výroků, které Höschl častokrát pronášel ve spojitosti se společenským děním.

Nejednou Höschl hovořil kupříkladu o stavu české politické scény a vyjadřoval se proti tvrzení, že i když někdo vstupuje do politiky s čestnými úmysly, soukolí ho nakonec semele. „Politika znamená určité transakce a neustálý pohyb v rovině hájení různých partikulárních zájmů, kde se něco za něco směňuje. Tato společenská hra vytváří svá vlastní pravidla, kdy se nesměňují vždycky nutně peníze, ale směňují se pozice, sociální kapitál, výhody a určité možnosti manipulace," uvedl Höschl pro Týden před téměř 13 lety.  

Neskrýval rozčarování z toho, kam jsme dospěli v průběhu let po pádu komunistického režimu – ostatně zklamání zaznělo i během jeho rozhovoru pro seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989. Höschl podotkl, že po roce 1989 zažil asi nejkrásnější léta svého života a společně s kolegy měli před sebou představu velkých možností života ve svobodě. „Zdálo se nám, že stojí za to se angažovat. Ten původní pocit nutnosti se angažovat už mi vyvětral, ale dost dobře si na tu dobu vzpomínám jako na období, jež mi tehdy připadalo obtížné, ale z dnešního pohledu to byl nejkrásnější kus života,“ popsal nám tehdy uznávaný psychiatr a vysokoškolský profesor, a že následovalo „realistické prozření“.

Na otázku, kde se stala chyba, že ono nadšení vymizelo, odvětil: „Myslím, že se žádná chyba nikde nestala, protože dějinný pohyb není totéž, co řízení nějakého podniku. Prostě důvod k tomu, že vývoj je jiný, než bylo možno si ve svém entuziasmu tenkrát představit, je asi dán povahou věci a mechanismy, kterými je rozvoj lidské společnosti veden. Včetně toho, že jedinci, kteří jsou ambiciózní a mají ten drajv a schopnosti dostat se do funkcí, k tomu používají různé hevery, ať už je to členství v NSDAP, KSČ, ODS, podle toho, jaká je zrovna doba. Takže mnohdy vidíme, že jsou to titíž jedinci, a jsou úspěšní a dynamičtí. Naproti tomu někdo je desperát a renegát za každého režimu, brnká protestsongy proti všemu. A mezi tím někde je vrstva, u které to rozdíl dává. Čili takhle je svět uspořádán, my nad tím můžeme moralizovat nebo lamentovat, ale asi to v zásadě moc nezměníme. Pohled do dějin nás po této stránce může uklidnit, protože dějiny se sice neopakují, ale principy v nich ano. Takže bych neřekl, že se někde stala chyba, řekl bych, že máme větší odstup k tomu, tu realitu společenského vývoje s chladnou hlavou nahlédnout.“

Po listopadu 1989 jsme dle něj měli představu, že za všechny negativní jevy v naší společnosti může čtyřicet let v komunismu, ale spousta negativ s námi podle Höschla je už po staletí a „v tomto případě to nános komunistického režimu jen dále převrstvil“. „Zamaskoval totiž tu skutečnost, že mnohé z toho sdílíme i bez ohledu na to, jaký je zrovna režim. A bylo to vidět i v charakterových změnách před nástupem 2. světové války, kde žádný komunismus nebyl třeba, aby se nám vybarvily takové prototypy jako byl Emanuel Moravec apod. Takže dnes po pětadvaceti letech můžeme říci, že jestliže se něco po listopadu 1989 nepovedlo a hledáme příčiny proč, tak ty příčiny sahají hlouběji před rok 1948,“ shrnul.