Ztratili jsme Terezu Spencerovou. Nečekaně a v blbé době. Její blízcí ztratili drahého člověka, čtenáři ParlamentníchListů.cz svou bezesporu nejoblíbenější autorku. Necelých sedm let jsem měl možnost osobně redigovat pravidelnou rubriku, jejímž prostřednictvím ve mnou řízených on-line novinách Tereza každý týden mistrně shrnovala globální dění. Byl to úkol čestný a snažil jsem se ho brát zodpovědně. A čtenáři vždy tleskali, protože Tereza Spencerová… prostě uměla. Měla dokonalý cit pro mezinárodní souvislosti, přičemž kořen jejího zájmu byl zejména v ,,arabárně“, jak důvěrně přezdívala arabskému světu, jejž obdivovala a kam se ráda vracela. Vždy se těšila jak do Káhiry, kde milovala vše od fotbalu přes jídlo až po lidi, a dokonce i do válkou ničeného Damašku, odkud vozila svědectví o národu, který se nejen nevzdává, ale který si také, i v prostředí značného diskomfortu, rád dopřává. I toho, o čem si myslíme, že je u něj zakázané, tedy alkoholu. Zajímavé v našich potrhlých dnech.

Bez keců a narovinu. S Terezou bylo vždy zajímavé se setkat. Nebyla salónní, o čemž svědčí mnohá setkání ve vinárně na rohu pražských ulic Bělehradská a Rumunská, kde někdy padlo i ostřejší slovo, nicméně kde se vždy sešla zajímavá společnost. Ať už užší, přátelská, nebo rozšířená, zahrnující řadu politicky, mediálně a odborně činných lidí. Samozřejmě se pilo, ale hlavně se diskutovalo – o arabském světě, o roli Spojených států, o Rusku, o dějinách, o marnosti mnohých kroků Evropské unie, ale i o tom, kdo byl kdo od roku 1990. Nebylo by slušné poslední bod rozvádět, ale Tereza si pamatovala. Pokrytce, převlékače kabátů, lháře, podržtašky za každé garnitury a jiné rozličné „ksichty“, které se na nás šklebí z médií a vždy si najdou novou agendu, již nám chtějí vnucovat. Nebudeme jmenovat, známe je všichni.

Tereza coby dlouholetá profesionální žurnalistka začala spolupracovat s ParlamentnímiListy.cz  v polovině roku 2014, tedy v době tzv. ukrajinské krize, kdy celý mediální mainstream v jednom šiku fandil „demokratizaci  Ukrajiny“ a plival po každém, kdo si dovolil namítat, že věci nejsou tak jednoznačné a že v Rusku také nežijí jen ďáblové a upíři. Kde je dnes „demokratizace Ukrajiny“? Přirozeně čtenáře prováděla i občanskou válkou v Sýrii, kde dokázala kombinovat smysl pro globální nadhled s precizní znalostí detailu a schopností na jedné straně vstřebat nepředstavitelné množství materiálu a na straně druhé z něj vyrobit pochopitelný a ucelený obraz. To vlastně platilo vždy – vždy skromně říkala, že „jen vytváří obrázky“. Ve skutečnosti by jí její analytickou schopnost pracovat s „otevřenými zdroji“ mohly závidět i tajné služby.

Migrační krize, brexit, vítězství Donalda Trumpa, další vývoj v Sýrii i jinde na Blízkém východě… tím vším provedla čtenáře ParlamentníchListů.cz. Kriticky, odvážně, ale přitom přesně. Neviděla jen „anděly“ a „démony“, svět pro ni byl vždy pestrý. Leckdy pochybovala, zda to, co dělá, má smysl. „Vždyť se stejně nic nezmění, lidi na to kašlou, je to pořád to samé dokola,“ zoufala si někdy. Ale já jsem jí vždy mohl jasně říct: ,,Ne, Terezo, má to smysl, protože když se někdy s vydáním ‚Okna do světa Terezy Spencerové‘ zpozdíme, lidé mi píšou, co se děje. A vždy jsou nadšeni.“ A tak to bylo.

SERIÁL PARLAMETNÍCHLISTŮ.CZ: OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ

Je těžké vědět, že ten kus práce, který udělala, nebude pokračovat. A to jsem zprostředkoval jen ten drobný díl jejího života, u kterého jsem mohl být – Terezini dřívější kolegové i přátelé jistě v následujících dnech představí hlubší a plastičtější obraz. Je to na prd, co si budeme povídat. Asi i na něco horšího. Prostě Tereza už s námi není. Nezbývá než dělat svou práci poctivě: nevěřit všemu, co nám říkají „zlatoústí“ mainstreamoví hlasatelé, na druhou stranu pečlivě vybírat, čemu chceme důvěřovat i na straně „alternativy“. Myslet, uvažovat, nebýt ovce. To by Tereza chtěla .A snad se zase potkáme, tam nahoře. Tereza by řekla, jak bylo jejím zvykem: Inšalláh (Dá-li Bůh). Tak snad.

S vděčností a úctou

Jaroslav Polanský, ředitel redakce, ParlamentníListy.cz