Muriel Blaive v rozhovoru poukazuje na to, jak může být demokracie ustanovena nedemokraticky. Disidenti v listopadu 1989 podle jejích slov částečně nevěděli, co dělají. Na druhé straně existuje však celá řada problematických záležitostí, jako například ta, že právník Zdeněk Jičínský připravil 29. listopadu 1989 návrh na zrušení vedoucí úlohy komunistické strany, přestože to byl právě on, kdo před dalšími desetiletími psal komunistickou ústavu, do níž její autoři onu vedoucí úlohu komunistické strany včlenili.

Uplatnila se podle ní celá řada stalinských a neostalinských praktik. Jičínský byl dokonce 28. listopadu 1989 autorem návrhu nechat odvolat desítky poslanců komunistického parlamentu za to, že „zneužívají svého mandátu a neplní vůli lidu“. „Nejenže Jičínský ve stalinských praktikách vyrostl, ale sám byl obětí těchto praxí po roce 1968. Samo o sobě to obsahuje celé dějiny komunistického a postkomunistického Československa,“ podotkla historička.

Podle historičky, jedním z výrazných problematických aspektů, které demokratická revoluce měla, bylo právě zvolení Václava Havla komunistickým parlamentem. Komunisté sami v parlamentu prý chtěli, aby byla přímá volba prezidenta a aby prezident byl zvolen demokraticky, ale nakonec bylo rozhodnuto, že to tak nebude, a pod tlakem zastrašování zvolil Havla komunistický parlament, tedy že všichni poslechli.

„Problém byl, že disidenti v listopadu 1989 nebyli moc známí a populární. Šance, že by československá populace zvolila Havla demokraticky, byla prakticky nulová, což je paradoxní. Víme, že disidenti byli na správné straně dějin, že měli pravdu, ale neměli podporu lidí,“ vysvětluje Blaive, s tím, že komunistický režim končil a oni reprezentovali demokracii, což byl cíl, jenž stál za to. „To však vedlo k enormnímu paradoxu, že byl prezident zvolen parlamentem. Komunističtí poslanci věděli, že mají lepší šanci zvolit komunistického prezidenta, pokud by nechali volbu na lidech. To by pak pravděpodobně byl Ladislav Adamec,“ dodala Blaive.

Věci pak nabraly rychlý spád a přesto, že Havla na začátku téměř nikdo neznal, velmi rychle se dostal do povědomí a stal se oblíbeným. „Ještě na začátku prosince by ho nikdo nezvolil, ale už v lednu byl strašně populární. To jsou disidenti, kdo chtěli, aby byl Havel zvolen komunistickým parlamentem,“ dodala francouzská historička, podle níž byla demokratická revoluce v Československu v roce 1989 sice správná, jenže způsob, jimž byla uskutečněna, v řadě ohledů demokratický nebyl.

Historička uvádí, že disidenti na komunistické předáky v listopadu 1989 naléhali úplně stejně jako Klement Gottwald v roce 1948 na Beneše, když argumentovali, že „lid začíná být netrpělivý“. „Můžete změnit politickou moc, ale zvyky a mentalita se nemohou změnit hned. Jsme třicet let poté, a doteď se tyto praktiky nezměnily,“ míní Blaive.