Co pro nás v praxi soběstačnost znamená? Závěry z diskuse v Poslanecké sněmovně jsou jednoznačné. 

Domácí potraviny jsou zdravé. Jsou (a musejí být) pod stálou kontrolou českých odpovědných orgánů. Domácí české  potraviny jsou také zárukou kvalitního životního prostředí, krátké dodavatelské řetězce jsou moderním pojmem, se kterým pracují všechny státy Evropské unie, začíná se o nich mluvit i u nás. Nestačí ale potraviny doma jen zpracovat. Doma je nutné také vypěstovat suroviny, vychovat hospodářská zvířata, nadojit mléko, vyprodukovat vejce a až pak všechno to doma také zpracovat, zabalit a prodat. To je jediná cesta. A taky budoucnost. 

Bez vyvážené rostlinné a živočišné výroby nebudeme mít navíc úrodnou zemědělskou půdu, nebudeme mít žížaly, život v půdě, vzduch v půdě, půda nebude schopná zadržet vodu. Politici bojují se suchem a vymýšlejí nesmírně náročné způsoby jako stavby přehrad. Proč ale nezadržujeme vodu v půdě tím nejjednodušším způsobem, vyváženou rostlinnou a živočišnou výrobou, ptali se zemědělci poslanců. I proto je nutné podle zástupců Agrární komory daleko více chránit ovocné sady, jsou to stromy, které nám přinášejí neocenitelný užitek. 

Shoda panovala i na tom, že potravinová soběstačnost přináší zkrácení tak proklamované uhlíkové stopy, když Evropu přestanou zbytečně brázdit kamiony s ovocem a zeleninou. Potravinová soběstačnost je podle zemědělců také bez nadsázky základem pro bezpečnost státu, pro zaměstnanost, pro život na venkově. 

Martin Ludvík, viceprezident  AK ČR, obeznámil poslance s aktuální situací, proč se v našich obchodech tolik zdražuje ovoce. Právě na komoditách jablek je podle Martina Ludvíka možné jasně ukázat, jaká je dnes reálná situace na trhu s ovocem. Podle dat Českého statistického úřadu se za třicet let výrazně změnily spotřebitelské a farmářské ceny. Zatímco po uvolnění v devadesátých letech tvořila farmářská cena polovinu spotřebitelské ceny, dneska je to už jenom méně než pětina. Komu tedy platí spotřebitel a jak vypadá cenotvorba?