Jako velký třesk popsal Horáček sametovou revoluci: „V jednu chvíli se nastolilo tolik věcí, které se postupně rozprskly do toho běžného občanského života se všemi těmi chybami, nadějemi a úspěchy, které jsme zaznamenali. Bylo také pozoruhodné, jak Občanské fórum nabývalo na síle a důležitosti, ti lidé, kteří tam přišli, najednou začali pomýšlet na svou politickou kariéru. Co běžně trvá dlouho, se stalo ze dne na den,“ popsal pamětník úvodem.

„Mě překvapilo úplně vše, překvapilo mě to jako člověka. Ještě 17. listopadu jsem vůbec nečekal, že může dojít k tak zásadní změně,“ odvětil na otázku, co jej s příchodem tak zásadní změny života překvapilo nejvíce. „Ten režim, který mi vlastně před tím ukradl život, a nejen mně, a způsobil tolik strašných katastrof, skončil. Já jsem byl z toho nejen překvapený, ale úplně nadšený, byl to rauš,“ popisuje dnes stále s radostí v očích Horáček.

Václav Havel o Horáčkovi tehdy napsal: „Michal Horáček byl prehistorie naší něžné revoluce, ale nejen to. Byl v centru dění, byl tehdy všude a u všeho.“ „Nebyl jsem v tom ale sám, na každém kroku jsem v tom byl s Michaelem Kocábem, společně jsme to připravovali. Založili jsme iniciativu Most a vyzývali jsme vládu, aby zahájila dialog s nezávislými iniciativami, i když si tehdy všichni ťukali na čelo, že jsme blázni. Najednou se to ale 17. listopadem změnilo,“ neskrýval pocit zadostiučinění usmívající se Horáček.

„Mnohem důležitější než 17. listopad je pro mě ale 29. listopad, kdy k mému údivu komunisti odhlasovali, že nebudou klíčovou silou ve společnosti, a otevřela se cesta ke svobodným volbám. Škoda že to komunistům lidi spočítali až po dvaatřiceti letech,“ zalitoval.