„Teď jsem doma, jak mi bylo doporučeno, a je tu se mnou jenom kameraman a zvukař a oba mají dokonalé náhubky a stojí v bezpečné vzdálenosti,“ rozptýlil Svěrák obavu, že by pro něj natáčení bylo nebezpečné.

„Tak, vážení spoluobčané, takovou patálii, jako nám nadělal ten koronovanej virus, nepamatují ani tak věkovití jedinci, jako jsem já. Ale to neznamená, že se z toho zblázníme, a to neznamená, že to nebude mít konec. Bude to mít konec, zase budeme chodit do školy, do práce a do divadla, a budeme se družit, a dokonce objímat. A víte proč? Protože nepanikaříte. Protože jste obětaví, spolehliví a neztrácíte smysl pro humor a taky jste vynalézaví,“ chválil Čechy Svěrák.

„Zazpíváme si teď písničku, která je pro tyhle časy jako dělaná. Říkali mi, že si mohu vybrat, komu jí věnovat jako poděkování. Jestli hasičům, záchranářům, policistům, vojákům, unaveným prodavačkám, těm, co šijí tyhlety ústenky, nebo těm, kdo nosí osamělým lidem potraviny. Nebo doktorům či sestřičkám. A koho myslíte, že jsem si vybral? Ano, sestřičky. Ne proto, že jsou daleko hezčí než doktoři, co si budeme povídat, ale hlavně proto, že ač nejsou tak vyzbrojeny, jak by měly být, vykonávají svou práci s úžasnou samozřejmostí. Já jsem došel k závěru, že pravá sestřička vznikne, když se něha a odvaha spojí v jedinou bytost,“ vysvětlil Svěrák svou volbu věnování.

Pak se spojil s Jaroslavem Uhlířem a začal zpívat píseň, jejíž text pro všeobecnou známost snad není třeba otiskovat.