Předseda poslaneckého klubu ODS před nedávnem v Právu pronesl šokující větu. Oslovil prý asi deset kandidátů, kteří by z jeho pohledu byli ideální pro funkci prezidenta republiky, a všichni jej s jeho nabídkou „poslali do háje”. Představa, že významný člen nejsilnější vládní strany obchází lidi jako podomní prodejce s nabídkou, zda by s podporou strany nechtěli kandidovat v následujících volbách do nejvyšší ústavní funkce v zemi, je sama o sobě dosti bizarní. Skutečnost, že jej oslovení, kteří podle Bendy byli „kvalitní a reprezentativní”, „poslali do háje“, míru absurdity jen dokresluje.

O funkci prezidenta evidentně není zájem. Ministerským předsedou s nejvyšší reálnou mocí v zemi by chtěli být mnozí, ale prezidentem? „Nikomu se do toho nechce. Kampaň bude … nechutná a zisk je velmi malý,” doplnil svá slova Benda. Zájem o to, stát se hlavou státu, dnes projevují jen druhořadé a třetiřadé osobnosti bez velkého životního příběhu nebo s příběhem takovým, na který by raději zapomněly.

Ale prezident buď je, anebo není. Volbou většinou nevzniká, i když je jí někdo zvolen. A přirození prezidenti, prezidenti formátu, na který jsme posledních více než třicet let byli zvyklí, jednoduše „došli”.

Víc mužů roku ‘89 už prostě nemáme. Natož takových, kteří by byli schopni vyhrát všelidové hlasování. Nedělejme si však iluze, že kdyby volil parlament, situace by byla o mnoho lepší. Nebyla. Jen vzpomeňme, jak parlament generoval kandidáty, nikoli nepodobné současným o kandidaturu usilujícím osůbkám (Sokol, Bobošíková, Emmerová, Švejnar). Ostatně byla to právě tehdejší vládnoucí ODS (vláda P. Nečase, 2012), která v zoufalství ze své neschopnosti postavit vlastního kandidáta, prosadila ústavní změnu zákona o přímé volbě prezidenta republiky. A proto i dnes vidíme maximum možného, když koalice Spolu vedená ODS alibisticky oznamuje svou podporu trojjedinému prezidentskému kandidátovi Nerudová-Pavel-Fischer.

Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, slovy bývalého slovenského velvyslance Weisse „prezidenti s příběhem”, byli osobnostmi organicky propojenými s polistopadovými změnami. Někomu byl bližší jeden, jinému druhý, dalšímu třetí, každý byl a je jiný, v úhrnu se na Hradě jejich prostřednictvím prostřídaly zájmy a preference prakticky celého národa. Podobně jako se aura Masaryka a Beneše vznášely nad první republikou, Havel, Klaus a Zeman hloubkou své osobnosti a získanými zkušenostmi naplnili funkci, která v českém neprezidentském ústavním systému měla vždy jen omezenější význam, než byl ten, jaký ji dali právě oni tři.

To, že tito muži v pomyslné štafetě udrželi kontinuitu roku 1989 až do dnešních dní je absolutní, nikde jinde v okolních zemích se nevyskytující, unikát. Málo jsme si toho doposud byli vědomi. Proto také onen Weissův stesk po „prezidentovi s příběhem”. Slovensko kontakt s takovými osobnosti ve funkci prezidenta republiky totiž ztratilo už dávno. My teprve nyní.

Naši dnešní kandidáti i zkušenost ze zahraničí tak naznačují jediné. Prezident se stane relativně bezvýznamnou figurou, podobně jako na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku ale i v Německu a Polsku. Třeba mezi nimi někdy někdo zazáří, ale to na co jsme byli zvyklí, už raději nečekejme. V tom jsme byli totiž opravdu unikátní. Proto není Fialův trojjediný prezident až takovým překvapením. Pro mnohé to bude napoprvé sice šok, ale pak už jen „nový normál”. Bohužel.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause