Žijeme v čase podivného technokratického odcizení, ve kterém jak by se ztrácel význam knih a slova. Jak by s vulgaritou a neúctou k jazyku mizely i lidské a přirozené věci. Radost, spokojenost, víra v sebe i v druhé a tím v budoucnost. Vše jak by pokrýval jepičí prach polopravd, marketingových lží, vyvolaného spěchu tam, kde se dá v klidu jít a dívat se kolem sebe.
Ono proč se dívat, když viděné neumím pojmenovat? Krávu znám jen modrou z čokolády a místo běláska a modráska a babočky a otakárka si jen stěží vzpomenu na jméno motýl a nespletu si ho s netopýrem. A kuře poznám tak snad v KFC.
Svět se prostě takovým stal, lidé jsou řízení ve svých bytech podnájemníkem, za kterého si platí – televizí. A jen v některých domácnostech se chlubí knihovnou a jen v některých se skutečně čte. Ale čeho je moc, toho v historii lidského pokolení je příliš.
František Mareš a spisovatel Zdeněk Pospíšil

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.