Oficiálním cílem zákona je podle důvodové zprávy transparentnost financování politických stran a zavedení efektivnějšího systému sankcí. Vláda i některé nátlakové skupiny usilovně vytvářejí falešný dojem, že neexistence limitů na financování politických stran odsouvá Českou republiku na korupcí zamořenou periferii Evropy. Ve skutečnosti ještě v roce 2014 omezovalo financování politických stran jen 19 z 35 sledovaných evropských států (viz obrázek 1). Pokud přistoupíme na hru bojovníků proti korupci a zkusíme alespoň na chvíli brát vážně měkká data Indexu vnímání korupce (prezentovaná Transparency International), zjistíme, že výrazně nižší míru vnímání korupce vykazují státy, které financování politických stran neomezují. Na škále od 0 (stát s nejvyšší mírou vnímání korupce) po 100 (nejnižší míra vnímání korupce) dosahují evropské ekonomiky neomezující financování politických stran průměrné hodnoty 71 (přibližně na úrovni Rakouska). Země, které financování omezují, vykazují průměrnou hodnotu indexu 58 (odpovídá hodnotě pro Dominikánskou republiku).

Obrázek 1: Evropské státy, ve kterých v roce 2014 byla výše daru poskytnutého fyzickou osobou regulována.

Data: CESifo (2014). Zpracování vlastní. Poznámka: Státy, které výši daru omezovaly, jsou vyznačeny červeně, státy, které regulaci neprováděly, šedě.

Roli ÚDHPSPH doposud zastávaly kontrolní orgány politických stran, nezávislí auditoři a Poslanecká sněmovna. Zavedení nového úřadu je samozřejmě odůvodňováno nutností nestrannosti a nezávislosti (proto by údajně tuto – zcela zbytečnou – agendu nemohl zastávat Nejvyšší kontrolní úřad). ÚDHPSPH má mít předsedu, čtyři členy a prozatím nejméně deset zaměstnanců. Jen pro rok 2017 jsou plánovány náklady na ÚDHPSPH ve výši 20,5 milionů korun. Tato částka se může ve světle ostatních rozmařilých výdajů státního rozpočtu jevit natolik nízká, že se zdá téměř zbytečné podrobovat ji kritice. Připomeňme si však, že 20,5 milionů korun představuje průměrnou roční mzdu 140 českých prodavaček – a právě z jejich peněz, z peněz daňových poplatníků, bude ÚDHPSPH financován.

Sídlo ÚDHPSPH bylo stejně jako v případě jiných „nesmírně důležitých“ institucí – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či Kanceláře veřejného ochránce práv – situováno do Brna. Na strategický význam Brna poukázala v rozpravě k druhému čtení Miroslava Němcová nebývale upřímnou vzpomínkou na zakládání úřadu ombudsmana:

„…tehdy zákon předpokládal, že sídlo ombudsmana bude v Praze, tak jsem si říkala, tak navrhnu Brno, chopí se toho všichni ostatní poslanci,…navrhnou Opavu, Ostravu, nevím co všechno, a na tom se prostě ten zákon zničí. Nepovedlo se to tehdy, zůstalo u návrhu Praha - Brno a vyhrálo Brno. A jaký je výsledek celého toho tehdejšího sporu o užitečnosti úřadu ombudsmana, vidíme dnes.“[2]

Kromě ÚDHPSPH zavádí nový zákon také limity na financování volebních kampaní: od 1. 1. 2017 může každá politická strana utratit za volby do Poslanecké sněmovny 90 milionů korun, za volby do Evropského parlamentu 50 milionů korun a za krajské volby (v každém jednom kraji) 7 milionů korun. Pro srovnání: deklarované náklady ČSSD na volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 činily 86,8 milionů korun.[3]

Limity na financování volební kampaně bývají v základních kurzech ekonomie používány jako čítankový příklad hry Vězňovo dilema. Každá politická strana by podle této teorie ráda utrácela za kampaň co nejméně. Pokud však jedna ze stran výrazně zvýší náklady, nezbývá ostatním, než ji v utrácení napodobit. V konečné fázi tak mají všechny strany stejný podíl volebních hlasů, jako kdyby velkorysou kampaň nevedly, ale zároveň jsou na tom hůře, neboť zbytečně utratily vysoké částky. Regulace nákladů na kampaň tak prý ve skutečnosti pomůže politickým stranám šetřit. Slabinou tohoto – matematicky velmi elegantního – přístupu je, že počet hlasů získaných ve volbách chápe jako přímo úměrný financím utraceným za kampaň. Tato úvaha může být oprávněná v současném prostředí ideově vyprázdněných stran, kdy téměř neexistuje rozdíl mezi pravicí a levicí. Prezidentské volby ve Spojených státech však ukazují, že samotná existence a jasná artikulace politického názoru může zajistit vítězství kandidáta bez ohledu na velikost volebního rozpočtu.

Regulace financování kampaní však také vytváří bariéry vstupu novým (či nevládním) politickým stranám a přispívá tak k zakonzervování současného stavu. Pokud ve volbách kandiduje zavedená politická strana, která má navíc podíl na moci, pak má nižší náklady na propagaci. Její představitelé vystupují pravidelně v televizním zpravodajství, poskytují rozhovory týkající se jejich agendy a z titulu svých funkcí navštěvují kraje a setkávají se s občany. Naopak nová strana potřebuje k proniknutí do podvědomí voličů vynaložit výrazně vyšší náklady i za předpokladu, že vlastní politickou ideologii a program má.

Nový zákon obsahuje všechny symptomy typické nesmyslné legislativy z dílny Evropské komise. Podle důvodové zprávy však poněkud překvapivě nevznikl v reakci na unijní směrnice, nýbrž na základě tlaku podivuhodné organizace GRECO. Skupina států proti korupci (GRECO) byla založena Radou Evropy v roce 1999 „za účelem monitorování souladu států s protikorupčními standardy“. Česká republika se k organizaci GRECO připojila před patnácti lety, 8. 2. 2002. Hluboký smysl této organizace patrně nejlépe dokládá jedna z mnoha typických „zpráv“ (shodou okolností předložená českou zástupkyní při GRECO Helenou Lišuchovou) s příznačným názvem Genderový rozměr korupce.[4]

GRECO ve svých hodnotících zprávách, které na Českou republiku pravidelně sestavuje, vyjádřila znepokojení nad neuspokojivým stavem financování a sankcionování politických stran a hnutí. Přijetí nové regulace je proto odůvodňováno zvyšováním politického tlaku na představitele ČR v rámci GRECO, neboť podle průběžné zprávy je celková úroveň financování politických stran v České republice globálně neuspokojivá[5].

Jeden z předkladatelů zákona, dnes již bývalý ministr Jiří Dientsbier, v rámci prvního čtení prohlásil, že „tak jako máme každý jeden hlas ve volbách, tak bychom měli mít stejnou možnost i svými finančními příspěvky ovlivňovat politické dění. A že jenom to, že někdo je výrazně movitější, by mu nemělo dávat privilegium, že ovládne celou politickou scénu.“ Tato úvaha dokonale odráží současné chápání politické scény samotnými vládními politiky: ve volbách již nejde o střetávání idejí a programů (neboť ideje ani programy v pravém slova smyslu dnes politické strany a hnutí prakticky nemají). Volby se stávají jen střetem rozpočtů a finančních zdrojů. Pokud se ukáže, že „zdroje nejsou“, pak je nutné regulovat a omezovat. Nový zákon bezpochyby nezlepší politickou kulturu, nezvýší volební účast ani důvěru voličů v politické strany a jejich představitele. Nově vznikající ÚDHPSPH je však již nyní symbolem ideologické vyprázdněnosti a zoufalství volebního roku 2017.

[1] Již jen samotná zkratka úřadu – ÚDHPSPH – odráží socialistického ducha zákona.

[2] Miroslava Němcová byla překvapivě jediná z poslaneckého klubu ODS, kdo hlasoval proti návrhu zákona. Všichni ostatní přítomní poslanci ODS zákon podpořili. Proti naopak hlasovaly poslanecké kluby Úsvitu a KSČM.

[3] ČSSD, 19. 12. 2013. Zpráva o volební kampani do PSP ČR v roce 2013.

[4] GRECO 2012. Gender dimension of corruption.

[5] Důvodová zpráva k zákonu č. 302/2016 Sb.

Hana Lipovská, 2. ledna 2017.

Psáno pro Institut Václava Klause.