Přítel mi poslal polemiku Michaela Waigela s mými názory, které byly publikovány pod titulkem: Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (rozhovor je k přečtení ZDE). Měl jsem upřímnou snahu zjistit, kdo je můj kritik. Vygúgloval jsem tři osoby, které se jmenují Michael Waigel. Jeden je provozovatel turistické chaty u jezera Fichtelsee, druhý šéfkuchařem v Bayreuthu a třetí je mladý roztomilý hustě tetovaný německý básník. Který z nich proti mně vznesl námitky, nevím. Možná ale, že v Česku existuje nějaký velmi tajemný čtvrtý, který napsal už dva články v Parlamentních listech. Nic bližšího o něm však nelze zjistit.

Ani hustě tetovaný básník nemůže být šťastný 30 let

Ve zmíněné polemice, která vyšla pod titulkem: Jací jsou čtenáři Parlamentních listů? Samé strachy a podezírání… (k přečtení ZDE) se Michael Waigel chlubí: „posledních třicet let jsem velmi šťastný a spokojený a těžko se mi polemizuje s těmi, kdo vývoj vidí opačně.“ Je-li autor již třicet let velmi šťastný a spokojený, pak k žádnému vývoji nedošlo. Běžně pocit velkého štěstí tak dlouho netrvá, dokonce ani u euforické formy mánie. Nedaří se toho docílit ani zkušeným feťákům. Pocit štěstí trvá obvykle minuty, hodiny, zřídka dny, ojediněle týdny. Autor dosáhl světového rekordu.

Pokud nemají cíle vyjít předčasně najevo, mluví se o spiknutí

Pokud se Michaelu Waigelovi těžko polemizuje s lidmi, kteří věci vidí opačně, pak ať se snad ani nesnaží. Je zřejmé, že se mu naopak lehko polemizuje s lidmi, kteří vše vidí stejně jako on. Zajímalo by mě, jak taková polemika vypadá. Stejně těžké je pro Waigela pochopit, že k dosažení cílů se lidé občas spojují. On sám zřejmě nemá důvod, je velmi šťastný. Pokud nemají cíle vyjít předčasně najevo, mluví se o spiknutí. Opravdu Michael Waigel věří, že se lidé nedomlouvají, že se věci dějí zcela náhodně? To by posílilo moji pochybnost, zda Michael Waigel opravdu existuje. Moje odpovědi ve zmíněném rozhovoru prý Waigela vedou k úvaze o mojí duševní rovnováze. Našel v něm „nepředložené“ výroky. Podle wikislovníku je nepředloženost synonymum blbosti (vysvětlení ZDE).

Ta hrůza! Čtenáři PL mají rádi Tomia Okamuru a nevěří Václavu Moravcovi!

Kdyby prý nevěděl, s kým je rozhovor veden, tipoval by na komunistu se stihomamem. Škoda, že věc blíže nevysvětlil a nechal čtenáře tápat. Také bych rád věděl, jak se mi to podle něj projevuje. Tipoval ovšem špatně, v KSČ jsem nebyl. Dál se přiznává, že nechápe, kdo jsou to „ty předlistopadové elity“. Věřím mu to. Možná, že nepochopení přispívá k jeho „velkému štěstí“. Hrozím se představy, že bych byl až tak šťastný, že bych nechápal ani jednoduché pojmy, věty a vztahy. Následně konstatuje, že více než rozhovor se mnou ho zaujaly ankety, z nichž ovšem vyšlo najevo, že čtenáři Parlamentních listů mají drtivou důvěru k Tomiu Okamurovi, obdobně vysokou nedůvěru k předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému, nepovažují Václava Havla za hrdinu a nemyslí si, že je Václav Moravec vyvážený ve skladbě hostů, které zve do svých pořadů. Tomu rozumím, když něco nechápu, tedy v našem případě rozhovor, těžko mě zaujme. Raději pak žasnu nad výsledky ankety, o nichž ovšem Waigel bystře usoudil, že charakterizují čtenáře Parlamentních listů. Vyjádření preferencí čtenářů překvapivě dešifruje: „samé strachy a podezírání“. Jako psychiatr bych mu napověděl, že opakem paranoidity je naivita. Myslím tím naivitu nikoli z nedostatku zkušeností, ale naivitu jako osobnostní rys, tu nepoučitelnou, trvalou. Pokud mu ovšem přináší štěstí… Nezávidím mu, na rozdíl od básníka Erbena se snažím „strašlivou poznati jistotu“ než „v mylné naději sníti“. Vědět, na čem jsme, není ovšem vždycky zrovna příjemné, ale bláhové snění v orientaci nepomáhá.

Mám bohužel potřebu dělat něco pro lepší budoucnost

Waigel dodává: „Navíc nehlasovalo pár nešťastníků, ale desítky tisíc lidí frustrovaných z vývoje po listopadu 1989“. Frustrace je pocit nenaplnění potřeb. Já osobně třicet let nijak nestrádám. Mám bohužel také potřebu zajímat se o to, jak žijí jiní a kam směřuje společnost a dělat něco pro lepší směřování. Ano, dosavadní směřování mi vadí. Proto, ač sytý a v teple, jsem frustrován. Michael Waigel je však už třicet let velmi šťastně rovnovážný. Asi neví, že to nevypovídá nic o oněch třiceti letech, ale hodně o něm samém.

(Autorem článku je MUDr. Ivan David, český psychiatr. Za politické hnutí SPD byl zvolen poslancem Evropského parlamentu.)