Kdyby to bylo možné vyjádřit větou, nebylo by ji třeba psát a sestavovat; nu, a všimnete si pro začátek třeba úvahy Olgy Nytrové Četba jako dobrodružství, v níž je citována nejmenovaná holčička, která se vytáhla a na jedné besedě invenčně nazvala slova „lodičkami pro obraz“.

V jiném eseji Labyrint světa a ráj srdce připomíná Olga Nytrová slova J. Á. Komenského o podstatnosti cest do vlastního nitra. Nu, a v tomhle tudíž je i příjmení Olgy Nytrové přiléhavé. Stejná autorka nato příhodně ocituje Ezru Pounda, a to v souvislosti s jeho názorem na význam hlasitého čtení veršů. Až pádnou recitací se totiž často odhalí to, co Olga patrně věděla i bez Pounda. Nadbytečnosti, malá, zlá vakua, nedostatek sugesce, utěrkovité otřelosti, cirkusová neobraznost. Je to opět Olga Nytrová, kdo nám osvětluje světy Josifa Brodského, a z jejích do této knížky nasetých veršů (i bez recitace výrazných, řekl bych) zmiňme aspoň Rembrandta, Židovskou nevěstu a Leonarda da Vinci.

2.

Františkem Gellnerem, a to především v jeho vztahu k Paříži, se pro změnu obírá Břetislav Ditrych v textu Ztracený básník. Jiný Ditrychův příspěvek informuje o pozoruhodných chvílích života Jana Zrzavého (str. 122) a Břetislav nás poté zavádí až do samého nitra jisté nemocnice v Mělníce, chcete-li v Mělníku. Roky a do smrti tam ležel nevyléčitelně nemocný surrealista Oldřich Wenzl (1921–1969, https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Wenzl) a Ditrych mu ve svých dvaceti letech napsal, že holduje jeho veršům.

Mimo to se Ditrych zajímá o Adalberta Stiftera a jeho Šumavu či o Egona Schiele ve vztahu ke Krumlovu. Dále o Gogha a taktéž o působivý obraz Mrtvá Němka od Jaroslava Valečky (str. 160–164). Jisté momenty životní cesty F. X. Šaldy reflektuje vedle kritikovy podobizny od Maxe Švabinského.

3.

Třetí autor Luboš Koláček knize mimo jiné dodal zajímavé biografické texty Karel May – prapodivný „bílý bratr“ Vinnetoua a Velký poetický mystifikátor Ludvík Souček o naději. Trochu se ve zbytku svazku možná utápějí, bohužel, a nebyly asi dost přehlédnuty, takže sem tam obsahují zaumnosti a chyby. Například Cestu slepých ptáků situují do 70. let.

4.

Bohumil Ždichynec nám mezi jinými předkládá verše Zvonkohra od sv. Víta, Pohled z Vyšehradu,Beethovenova Osudová v Karlových Varech, Odlet vlaštovek Bohuslava Reynka, Magická podletní Praha, Kostel Nejsvětější Trojice na Srní, Kde leží původní zahrada Eden?, Vincent van Gogh, Jak žít? a Bytost v davu.

Svou další báseň Po bouři připíše bohemistovi Vladimíru Novotnému (žijícímu nyní v Chodouni, někdejší součásti Zdic) a úžasné Tiché místo v srdci Prahy zavede čtenářku i čtenáře k milencům do Ledeburské zahrady.

Salla terrena toho místa je vidět tady: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ledebursk%C3%A1_zahrada.

Bohumil Ždichynec rovněž dodal knize zdařilý portrét sochaře Břetislava Bendy (1897–1983) a přispěl – možná nejzajímavějším – nepoetickým střípkem celého svazku s titulem Syndrom falešné vzpomínky (str. 226–230).

To, že je Ždichynec lékařem, se v jeho psaní občas odráží, a přínosem je bez debaty komplet šesti jeho textů Poezie léčící (253–256), zahrnující kapitolu Biblioterapie. Celek jest uzavřen úvahou nad udělením Nobelovy ceny Bobu Dylanovi.

Také závěrečná stať publikace je Ždichyncova; jmenuje se Život jako umělecké dílo a sestává z úvodu a jedenácti kapitol. Ty, chci zdůraznit, nelze počítat za samostatné příspěvky, byť právě tím mate obsah knihy.

5.

V Náboženství uměleckých snobů podezírá další z autorů Dušan Spáčil některé avantgardisty z toho, že nejsou víc než průvodci po vtipných nápadech. Někdy však i méně vtipných. Ba dokráčí se až k triviálnímu gestu. Spáčil se, pravda, nezlobí jen za sebe; vychází z textu Chalupeckého knihy Na hranicích umění.

Zcela s ním přesto nesouhlasím. Aspoň ne v tom, že podobné banality vedou obyčejné lidi do situací, ve kterých dají přednost kýči. Kdeže. V těch situacích se neocitáme kvůli falešné části avantgardy. Na to jsou podobné situace až moc zakotveny v přírodě.

Skvělý Spáčilův text Nádherný neporažený Leonard Cohen (str. 100) vznikl po smrti dotyčného zpěváka a literáta, který odešel do jiného světa 7. listopadu 2016.

6.

Konečně přichází Alois Marhoul. Mimo jiné přispěl verši Ti lidé, Malému princi a nám ostatním, Lampář, O pravdě, O lži a Tam na Zemi. Dále pak textem Mobelova cena aneb hledání perel v současné české poezii (a možná nejen v ní).

V úvodu tohoto vyznání Marhoul cituje – poněkud přehnaná - Halasova slova, podle nichž stačí, když báseň osloví i pouze jediného vnímatele, a dle nichž je básníkem už každý, kdo poezii pouze miluje, aniž tvoří.

Zaujme taky cyklus hned šesti Marhoulových úvah Jak by nás viděl Ezop, kdyby k nám zavítal počátkem 21. století - a nechybí ani titulní báseň jeho sbírky z roku 2017 Adresa dočasného pobytu.

Marná, řekl bych, není ani jeho pocta Edgaru Allanu Poeovi s titulem Až.

7.

Zastavme se u této publikace ještě na chvíli.

Ne všechny příspěvky možná musela obsahovat. Podle mého to hlavně platí pro ty, které původně vznikly jako projevy. Je to – jistě – na diskusi a společenskou kritičnost oněch řečí jen vítejme. Ani ona však neodvrací pár sekvencí svazku od nebezpečné blízkosti kýče.

Snad je to desátek odevzdaný pozitivismu? Asi. A tento optimistický, pozitivní pohled na věci vyšlehává ze srdcí všech tvůrců. Ani jeden si přitom neodřekl verše, což asi nejvíc zaujme u Luboše Koláčka. Pro scelující charakter knížky hodnoťme podobný přístup, nu, jen kladně.

Ani mé spíše slunné nahlédnutí mezi stránky této „dotekové“ knihy nemění, ale vše na tom, že je tu – možná – poněkud sporná už koncepce. Nebo se pletu?

Nevím, ale... „Nakolik jste si, pane doktore, uvědomil,“ ptám se, „že podobné rozvržení povede málem až k nahodilému řazení příspěvků?“

Ne, já nemám pranic proti – z mého hlediska – příliš rozmáchle a obecně nastavenému tématu! To nastavení však v reálném výsledku vždy nefunguje a zbytečně poté klesáme k přehnaným zobecněním. Ale což! Naštěstí se to nakonec stalo jen několikrát. Závěrem ocitujme aspoň dvě z básní Bohumila Ždichynce:

Rolling Stones mých mladých let

V zlatých šedesátých jsme je milovali,
dodnes rock a plameny přežívají,
davy šílí, ta elegie ještě hraje vabank.
Dveře dokořán proti osamění srdcí,
hudba jako z jiného světa.
Rolling Stones válej pecky svý
v návratu do budoucnosti.
Balvany se valí řekou v rytmu rock´n´rollu,
záblesk nebe v psychedelickém opojení
zaobluje hrany.
Člověk se musí stát svobodným,
aby pochopil, že písně nehledají štěstí,
ale jsou mu odměnou.

Po bouři

Vladimíru Novotnému

Pěnící závoje vln končí
svou pouť na pláži.
Vítr přesýpá jemný písek,
cítím lehký dotek dun
přecházející v šepot věčnosti.
Je po bouři,
z mraků vystupuje Ararat.
Kde zůstala Noemova archa?
ptám se ozvěny,
ale nebe mlčí.

Kolektiv autorky Olgy Nytrové a pěti autorů-mižů: Doteky krásného umění.
Napsali a ilustrovali Břetislav Ditrych, Luboš Y. Koláček a Bohumil Ždichynec.
Další autoři: Olga Nytrová, Alois Marhoul, Dušan Spáčil.
Další ilustrátoři: Zdeněk Hajný, Břetislav Benda, Vlasta Polívková, Vladimír Pořický, Karel Stehlík.
Nakladatelství Bondy. Praha 2018. 312 stran. ISBN 978-80-88073-27-7

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.