Za těch 34 polistopadových „28. říjnů“ máme co srovnávat. Máme co srovnávat nejen v tom, jak se Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman a v posledních dvou letech Petr Pavel ve svých projevech obsahově ujali poselství spojených s tak významným státním svátkem, ale také jakou formální vážnost se tomuto dni snažili vtisknout.

I proto letošní hodnocení nemohu začít ve Vladislavském sále na Pražském hradě, ale v místech před pražským Obecním domem, kde letošního 28. října před polednem vystoupil bývalý prezident Václav Klaus. Pouze srovnáním toho, co zaznělo u Obecního domu, s tím, co večer řekl Petr Pavel, mohu hodnotit letošní 28. říjen.

Václav Klaus uchopil svůj projev jako možnost využít výročí vzniku samostatné republiky k zamyšlení nad klíčovým významem získání státní suverenity, nad její obhajobou i hrozbami, kterým je naše suverenita vystavena a v budoucnu vystavena bude. Václav Klaus opakovaně, jak to činí po dlouhé roky, připomněl, že naše „suverenita, státnost, ba i samotná národní identita jsou překážkou centrále Evropské unie v jejím současném progresivistickém směřování“, zdůraznil, že v obhajobě naší suverenity „však naše vláda a naši politikové nejsou s námi“ a burcoval, že „takto nelze dále pokračovat,“ neboť „jsme zavázáni odkazu našich předků, kteří pro nás suverenitu vybojovali, prosadili a obnovili“.

Na rozdíl od Václava Klause jsme z úst Petra Pavla o suverenitě a obhajobě státnosti večer ve Vladislavském sále neslyšeli ani slovo. Pavlův, zvláštně „roztrhaný“ projev, který nikde nezačínal, nikam přesně nesměřoval, ačkoli skončil zvoláním po „dodržení závazku ke své zemi“, se hlubšímu zamyšlení nad obhajobou odkazu 28. října vyhnul. V některých pasážích se jeho projev – méně okatě a obratněji – blížil i vystoupením Miloše Zemana, který zpravidla své projevy využíval pouze jako formu představení některých z vyznamenaných.

V porovnání se svým loňským vystoupením se Petr Pavel naštěstí nepustil do oslav členství České republiky v EU a NATO a celkem důsledně se snažil držet domácích témat. Přesto si neodpustil „podívat se nedaleko za naše hranice, abychom si uvědomili, s jakou lehkostí a rychlostí může docházet k erozi základních kamenů demokracie“, aby varoval před „tím nejsmutnějším scénářem pro naši zemi, kdyby se vydala stejným směrem“. Právě v tomto kontextu a s vědomím Pavlova komunistického životního příběhu zněla jeho slova o „komunistické totalitě“ nevhodně.