Na počátku nového roku 1919 se Rakousko-uherská banka začala zabývat jedním z požadavků Aloise Rašína, který prezentoval na jednání s Dr. Karlem Wallachem v listopadu 1918, a to zvolení československých zástupců do generální rady Rakousko-uherské banky. Jednalo se o otázku, kterou dlouhodobě požadovala česká politická reprezentace již v prvním desetiletí 20. století. Složení generální rady, nejdůležitějšího správního orgánu banky, významně ovlivňovala valná hromada, kterou tvořili akcionáři. Proto se čeští politici a národohospodáři pokoušeli přimět české subjekty, aby nakupovali její akcie, a tak se českému národu dostalo zastoupení v tomto vrcholném orgánu. Každému pokusu však s úspěchem čelili němečtí akcionáři a zejména národnostně německé spořitelny svorně hlasovaly proti každé osobě, jež by snad mohla být nominována českou stranou.

Rakousko-uherská banka proto podle Rašínova přání začala hledat kandidáty na potenciálně až dvě místa v generální radě. Ta měla dle stanov sedmnáct členů, přičemž ji vedle guvernéra, dvou viceguvernérů a dvou jejich zástupců tvořilo dvanáct generálních radů. Vzhledem k dualismu monarchie osm z nich (viceguvernér, jeho zástupce a šest generálních radů) bylo delegováno Předlitavskou částí monarchie a osm Zalitavskou. Těchto osm osob pak vždy tvořilo ředitelství (Direction) za danou oblast.

Podle dřívějších zkušeností a na základě doporučení předsedy pražské německé obchodní komory Josefa Richarda Sobitschka byli pro funkci vyhlédnuti Josef rytíř Wohanka, pražský obchodník, průmyslník a politik, Leon Bondy, průmyslník a viceprezident pražské Obchodní a průmyslové komory, a v případě jejich nesouhlasu s nominací ještě prostějovský podnikatel František Kovářík a Felix Illner, generální tajemník Jednoty záložen. Dokonce pro ně byla zajištěna podpora ze strany německých spořitelen v Rakousku a Československu. Nyní zbývalo jen potvrdit nominaci.

Podle tradice se čeští akcionáři vždy před valnou hromadou Rakousko-uherské banky scházeli na jednání České národohospodářské společnosti, proto když byla ohlášena valná hromada cedulového ústavu na 3. únor 1919, bylo na sobotu 11. ledna 1919 svoláno zasedání, následně odročené na 18. ledna. Na něm se čeští akcionáři shodli, že nikoho nominovat nebudou, a navíc pod vlivem ministra financí bylo rozhodnuto, že budou na jednání valné hromady ostře protestovat proti nezodpovědné měnové politice v době I. světové války. Nakonec se i dříve ochotný Josef rytíř Wohanka vzdal kandidatury.

Dne 3. února 1919 se uskutečnila valná hromada Rakousko-uherské banky. Namísto dvou členů generální rady, kteří rezignovali a jejichž místa byla připravena pro československé zástupce, byli nakonec zvoleni dva Rakušané. Československá účast se nakonec omezila jen na protest, který proslovil český advokát ve Vídni Dr. Emil Polešovský.