Snad každé narození člověka, začátek a konec války, založení politické strany či dokonce státu představuje výročí, které vybízí připomenout si historii a podívat se na přítomnost, aby na tomto základě člověk si mohl tvořit představu o budoucnosti.

V září tohoto roku jsem měl možnost shlédnout v Městské knihovně v Praze dva čínské filmy: Ahoj, mami, a v předvečer 73. výročí založení ČLR (30.9) – Naděje na zázrak. Především film Naděje na zázrak, sponzorovaný mj. i BMW byl pro mne nejenom zajímavým, ale i příležitostí již po několikáté si uvědomit, že skutečně naděje umírá poslední, a že zázraky se dějí.

Šen-čen (Shenzhen) jsem poprvé navštívil, když bylo malou rybářskou vesničkou (začátkem 80. let), později jako rozvíjející se město a naposledy (v roce 2016) jako rozvinuté velkoměsto, ve kterém žil a pracoval mj. můj bývalý student předtím, než se oženil. Dostatečně jsem popsal své zážitky v knize - Souhlasu netřeba, částečně i v knize - 100 let a několika dalších článcích.

Šen-čen představuje hospodářské centrum provincie Kuang-tung s hlavním městem Kanton. Provincie je od roku 2015 nejlidnatější čínskou provincií, ve které v roce 2019 žilo téměř 115 miliónů obyvatel, která nabízí celou řadu příležitostí ke spolupráci s Evropou, včetně české kotliny. Nevím, kolik firem nebo jednotlivců využilo úspěšně příležitosti ke spolupráci. Vím však, že i moje poslední snaha skončila z ideologických důvodů neúspěšně. Ideologická a politická krátkozrakost opět zvítězila nad rozumem v hospodářském, finančním a sociálním smyslu. Zůstává tak jenom naděje, že mutující krize v EU umožní v představitelné době systémovou a ideologickou změnu vedoucí alespoň k malému zázraku.

Tuto dnes pro mnohé neexistující naději na zázrak drží při životě historie česko-čínských vztahů, o které jsem nečetl nic ve veřejných politicko-korektních médiích ani v předvečer, ani v den jejich výročí. Proto jsem se rozhodl, především pro mladou generaci alespoň částečně kompenzovat tento informační deficit.

Historie vztahů

Česko-čínské vztahy formálně vznikly v roce 1919 mezi tehdejším Československem a Čínou. Za jako první nepřímý kontakt mezi vládou Čínské republiky a politickou reprezentací Československa je považován dokument ze srpna 1918 Deklarace o vyvedení vojska z Vladivostoku, umožňující československým legiím průjezd přes území Číny. Jedná se tedy o první dokument, který si obě strany vyměnily za více jak sto let trvajících vztahů.

Prvním československým představitelem na čínském území byl M. R. Štefánik. Ten v Charbinu dojednal založení prvního zastupitelského úřadu a nazval úřad konzulátem. Čínská strana s tímto názvem nesouhlasila. Protože Československo nemělo tehdy s Čínou podepsanou řádnou smlouvu, úřad musel být přejmenován na Úřad zplnomocněnce vlády Republiky Československé.

Československo prakticky jako první evropská země po první světové válce začala s Čínou jednat o smlouvě. Na mírové konferenci v Paříži se setkali ministři zahraničí obou zemí, kteří otevřeli cestu k vzájemnému uznání. K uznání de facto došlo v roce 1919, k uznání v souladu s právem došlo v únoru roku 1930. Tenkrát byla podepsána Česko-slovensko-čínská přátelská a obchodní smlouva, došlo k navázání diplomatických styků a prvnímu umístění československého zastupitelského úřadu a konzulátu v Šanghaji, nikoliv v tehdejším hlavním městě Nanking.

Československá vláda to vysvětlila tím, že v Číně má pouze hospodářské zájmy, nikoliv politické. O rok později došlo v Charbinu k obnovení československého konzulátu. Ten byl v roce 1925 zrušen z finančních důvodů. Prvním zastupitelem byl diplomat německé národnosti Rudolf Feitscher. Během jeho působení se na zastupitelství hovořilo německy, nedocházelo ke zviditelnění Československa mezi Číňany a výsledkem bylo, že zboží z Československa se v Číně těžko prosazovalo. A to nehledě na skutečnost, že existovaly formálně dobré předpoklady.

Prosadily se pouze velké firmy, jako například Škoda Plzeň, Zbrojovka Brno, Vítkovické železárny a Baťa. Byl to Baťa, který poskytl stipendium Jaroslavu Průškovi na pobyt v Číně, aby po návratu mohl vyučovat v Československu čínštinu, mohl pod jeho patronací vznikat česko-čínský slovník a evropský unikát: Lu Sünova knihovna v Praze. Pokud se nemýlím, ta čítá více než šedesát tisíc svazků.

V roce 1937 vyslance Feitschera vystřídal Jan Šeba. Po napadení Nankingu Japonci se KMT vláda evakuovala do Čchung-čchingu. Československé vyslanectví tam neposlalo žádného zástupce a fungovalo v Šanghaji do března 1939, kdy ho Jan Šeba předal německým úřadům. Během druhé čínsko-japonské války zastupovala funkci zastupitelského úřadu krajská organizace Československý kroužek v Šanghaji. V roce 1942 došlo k otevření vyslanectví v Čchung-čchingu, které bylo o dva roky později povýšeno na velvyslanectví.

Po vítězství Číny nad Japonskem se československé velvyslanectví přemístilo z Čchung-čchingu do Nankingu. Po ukončení Čínské občanské války nacionalistická strana Kuomintang, vedená generálem Čankajškem uznala porážku, stáhla se na čínský ostrov Tchaj-wan a vyhlásila Čínskou republiku.

Uznání ČLR

Československá republika uznala 6. října 1949 suverenitu Mao Ce-tungovy komunistické kontinentální Čínské lidové republiky a československé velvyslanectví se přesunulo z Nankingu do Pekingu, nového hlavního města Číny. V tomto roce si proto připomínáme již 73. výročí založení diplomatických vztahů s ČLR.

Za zmínku stojí skutečnost, že všestrannému rozvoji česko-čínských vztahů přispěla padesátá léta. V březnu 1950 přijela první československá obchodní delegace do Pekingu a o tři měsíce později podepsala první dohodu mezi ČLR a ČSR o výměně zboží. Československá delegace vedená Jaroslavem Průškem položila v lednu 1951 také základ pro kulturní spolupráci. To se potvrdilo podpisem kulturní dohody a získání základní kolekce čínského písemnictví pro studium sinologie. Dohoda o kulturní spolupráci, o poštovní službě a telekomunikačním styku a o vědeckotechnické spolupráci byla podepsaná 6. května 1952 místopředsedou vlády Václavem Kopeckým. Následně došlo nejenom k bohaté kulturní výměně, ale započala výměna studentů a překlady čínské literatury se staly velice oblíbenými.

Jedním z prvních studentů je ještě dnes aktivní Ladislav Šáral (1930). Tento bývalý pracovník obchodního oddělení ZÚ ČSSR v Pekingu v letech 1958–1962 vycestoval poprvé do ČLR v roce 1952, úspěšně zakončil intenzivní kurz čínského jazyka státní zkouškou v roce 1954 a po rehabilitaci pomáhal Klubu ekonomické spolupráce s ČLR. Založení klubu iniciovali bývalí obchodní přidělenci v Pekingu, Josef Moulis a Václav Klučina. Ladislav Šáral byl předsedou klubu. Dnes vede Klub ekonomické spolupráce s ČLR Ing. Marián Kováč.

Pro zamyšlení a jako příklad chování s hlubokým smyslem z doby raných vztahů mezi ČSR a ČLR a vzájemným uznáním obou států slouží i příběh spojený s darem v podobě gobelínu. Dar představoval uznání vyjednávacích schopností a kvality vyjednavače, českého a československého politika, člena KSČ, meziválečného senátora Národního shromáždění ČSR, poválečného poslance, ministra a organizátora družstevního hnutí, Antonína Zmrhala (1882–1954). Mao Ce-tung daroval gobelín vyjednavači, ne ministrovi. Hedvábný gobelín se nachází v péči jednoho občana ČR a jeho zobrazení je v mé knize 100 Let (ISBN 978-80-270-8820-1).

Za připomenutí stojí i aktuální problematika: Tchaj-wan. Od roku 1972 ztratila Čínská republika právo reprezentovat ČLR v OSN. Toto právo přešlo pod Čínskou lidovou republiku. Ta uplatňuje politiku jedné Číny a proto diplomatické vztahy s ČLR tedy de facto znamenají uznání této politiky a vylučují oficiální diplomatické styky s ČLR a Tchaj-wanem zároveň. Tento fakt by si měli uvědomit nejenom v Senátu PS ČR, ale i na Pražské radnici.

Chyby, které lze napravit

Zmiňuji se střípkovitě o historii bilaterálního vztahu mezi ČR a ČLR, protože již to málo uvedené ukazuje na chyby udělané v minulosti, které lze při troše dobré vůle napravit. Jsem přesvědčen, že poučení z chyb může umožnit vládě ČR navázat na úspěšné periody bohatého vztahu mezi ČR a ČLR a vyjít na cestu zmírnění záporné bilance zahraničního obchodu mezi ČR a ČLR a zvýšení nemateriální bilance vztahu v kontextu kulturně – historických hodnot.

Je totiž nepopiratelné, že před existencí Evropského společenství mělo mnoho evropských států vztahy s dynastií Čching až do 17. století. Čínsko-evropské vztahy jsou dvoustranné vztahy. Byly navázány v roce 1975, 30 let po ukončení druhé světové války. Během nich nebyly vztahy s Evropou pro Čínu tak důležitou prioritou jako vztahy s USA, Japonskem a dalšími asijskými mocnostmi.

V roce 1979, hned po prvních přímých volbách do Evropského parlamentu byla zřízena instituce zvaná Delegace pro vztahy s Čínskou lidovou republikou. Zájem Evropy o Čínu vedl k tomu, že se EU v 90. letech 20. století díky výměnám na vysoké úrovni stala neobvykle aktivní s Čínou. Obchod mezi EU a Čínou rostl rychleji než samotná čínská ekonomika a za deset let se ztrojnásobil z 14,3 miliard USD v roce 1985 na 45,6 miliard USD v roce 1994. Dnes je EU největším obchodním partnerem ČLR a ČLR je největším obchodním partnerem EU, jejímž členem je Česká Republika.

Miloš Zeman, který působil v letech 1998 až 2002 jako předseda vlády České republiky v letech 1998 až 2002 a od roku 2013 působí jako prezident, se snažil navázat blízké vazby s Čínou prostřednictvím ekonomické diplomacie. Do roku 2019 měla jeho snaha o sbližování smíšené hospodářské a politické výsledky. Ty dovolily ve spojení s varováním BIS a používáním technologií Huawei a ZTE především po roce 2018 ochladit česko-čínské vztahy. Během roku 2019 se Česko-čínské vztahy ještě více zhoršily. Byla vypovězena sesterská smlouva mezi Prahou a Pekingem a následně navíc podepsáno partnerství s Tchaj-pejí. V reakci na to přerušila s Prahou styky také Šanghaj.

Na tomto místě připomínám otázku, která se v české kotlině málo objevuje a na kterou málokdo z oficiálních tváří vlády, PS a Senátu PS ČR je ochoten odpovědět: Představte si, že jste Číňan a měl byste rozhodnout investovat v zemi s tak nestabilními poměry, které lze již několik let – o dnešku nemluvě - bez propagandy identifikovat?

Protože odpověď je jasná nejpozději od března 2019, doby, od které EU označuje ČLR jako systémového rivala nabízí se hledání jiných cest k vzájemně výhodné spolupráci. To i přesto, že v prosinci 2020 EU a ČLR oznámily, že dosáhly investiční dohody, k jejímuž dosažení bylo potřeba celých sedm let. Jednání o komplexní dohodě o investicích (CAI) byla totiž zahájena v roce 2013. V březnu roku 2021 bylo oznámeno, že existují vážné pochybnosti o schválení dohody v Evropském parlamentu. V květnu 2021 Evropská komise oznámila plány na snížení závislosti na Číně ve strategických oblastech ekonomiky a Evropský parlament zmrazil ratifikaci CAI.

Východ ze slepé uličky

Pochopit krátkozrakost rozhodnutí nejenom českých politiků, ale i EK a EP umožňuje krátký pohled do nedávné minulosti hospodářské spolupráce. Ta pokračovala prostřednictvím EU strategie nové Asie, prvním setkáním Asie a Evropy v roce 1996, summitem EU-Čína v roce 1998 a častých politických dokumentů požadujících užší partnerství s Čínou. Jak mnozí z nás vědí, nehledě na asijskou finanční krizi z roku 1997, která tlumila nadšení investorů, ČLR krizi zvládla dobře a nadále byla hlavním zaměřením obchodu EU. Po finanční krizi v roce 1997 vzrostl obchod mezi EU a Čínou v roce 1998 o 15%.

V kontextu uvedeného připomínám, že Francie vedla v touze EU po užších vazbách za účelem vytvoření multipolárního světa a jako první spolu s Ruskem navázala strategická partnerství s Čínou. Vztahy mezi Evropskou unií a Čínou zažily ochlazení poté, co Čína zrušila každoroční summit EU-Čína v listopadu 2008. To bylo zjevně způsobeno plány francouzského prezidenta Sarkozyho na setkání s dalajlámou. Strategický program EU-Čína 2020 pro spolupráci, který byl přijat v roce 2013, požaduje spolupráci v oblastech míru, prosperity, udržitelného rozvoje a mezilidských výměn. V dokumentu EU znovu potvrdila, že respektuje svrchovanost ČLR a územní celistvost, zatímco ČLR znovu potvrdila svou podporu integraci do EU. V roce 2016 přijala EU jako svou strategii pro Čínu společné sdělení o prvcích nové strategie EU pro Čínu. Každoročně se koná výroční summit EU – Čína, který se věnuje politickým a hospodářským vztahům i globálním a regionálním otázkám.

Existuje ale celá řada jiných a vážných důvodů, proč se snažit o kvalitní zlepšení vztahu s ČLR v době rostoucího nebezpečí vojenského konfliktu mezi USA a ČLR. Připomínám16. říjen 2018. Tenkrát uspořádaly námořní síly EU a námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) vůbec poprvé společné vojenské cvičení. Cvičení proběhlo na čínské vojenské základně v Džibuti a bylo úspěšně dokončeno. Kontradmirál Alfonso Perez De Nanclares tenkrát uvedl, že v současné době probíhají přípravy na budoucí cvičení s čínským námořnictvem. Nabízí se otázka: Co se mezitím změnilo, kde a proč?

Čína zaslala lékařskou pomoc a dodávky do zemí EU zasažených pandemií COVID-19. Přesto si šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell dovolil varovat, že existuje geopolitická složka včetně boje o vliv točení a politiky štědrosti. Borrell rovněž uvedl, že Čína agresivně prosazuje poselství, které na rozdíl od USA jsou odpovědným a spolehlivým partnerem. Podobně, jako se mýlil Borrell, mýlil se během summitu Čína - EU v roce 2020 předseda Evropské rady Charles Michel. Ten řekl, že Evropa je hráčem, nikoli hřištěm, pokud jde o její vztah s Čínou. V kontextu současného dění není možné takého politika brát vážně.

Krásné na dějinách je, že příležitostně se stane zjevným a neočekávaným to, co je možné si pouze představit a je prakticky nemožné vědecky předpovědět. Jinými slovy: naděje na zázrak. I dnešní vedení KS Číny včetně prezidenta Si Ťin-pchinga (1953) v předvečer 20. sjezdu KS Číny se nehledě na enormní vývoj a integraci IT, ICT a UI do života nejenom v ČLR v podstatě nachází ve stejné situaci jako jejich předchůdce Chu Ťin-tchao (1942) nebo čínský císař před stovkami let. Je tomu nejenom kvůli vzdálenostem a zeměpisným rozdílům mezi provinciemi, ale i kvůli psychologickým a jazykovým rozdílům a náladám v obyvatelstvu, které se z uvedených a mnoha neuvedených důvodů velmi liší.

Všeobecně formulováno, vnímám, vidím a hodnotím rozvoj ČLR pozitivně. Jak je ovšem známo, nic netrvá věčně (a v Evropě se traduje, že ani láska k jedné slečně). Platí to i pro pozitivní výsledky rozvoje. Ty s sebou nesou výzvy, které je mohou velice rychle transformovat do opaku. Především dostane – li se do hry pýcha, pokrytectví a lež elit. Ty si málokdy uvědomují, že žádná společnost a civilizace se nevyvíjí lineárně a evolučně. Naopak – skokově. Covid-19 a jeho mutace jsou toho dobrou připomínkou.

Procesy a dění ve světě, kterých jsme svědky, a která se nám často jeví jako blesková (revoluce, převraty), mají svoji a často i dlouhou historii. Objasnit je může archeologie dlouhých časových řad, srovnávací studium civilizací a vědoucími vygenerované obecnější závěry patřičných analýz. Přitom je nezbytné uvědomit si, že čas je jediný objektivní soudce. Pokud myšlenka obstojí v testu času, je to jedna z nejlepších věcí, která se člověku a společnosti může stát. V tomto smyslu se nemá česká kotlina čím chlubit.

Covid-19 potvrdil, že jsme civilizacemi, ve kterých hraje rozhodující roli věda, společenskovědní výzkum a lidský strach. Politické strany mají možnost pracovat s občany s cílem vysvětlení vývoje a změn v jejich životě, mají ideální možnost využít osvícenství a konfucianismus, protože obě obsahují obsáhlou etiku a morálku.

V tomto smyslu představuje spojení etiky a morálky s politickou prací výzvu a velikou šanci nejenom pro KS Číny, ale i pro západní civilizaci. Proč? Zjednodušeně formulováno a přeneseno do současné politiky a dění ve světě – hierarchie zajišťuje stabilitu.

Hlavní výzvy

Podobně jako na počátku 20. století, kdy byla Čína pod tlakem západních mocností a jejich expanzivní koloniální politiky, tak i dnes, na začátku třetí dekády 21. století je Čína pod tlakem především USA, EU. Přitom platí dnes jako i před sto lety, že Čína patří k zemím, které nelze postihnout jednoduchými charakteristikami, zjednodušováním, bez srovnání, bez otázek a odpovědí. Otázek spojených s počátkem 20. století až do roku 1989, kdy byl svět rozdělen do dvou politických bloků a počátkem 21. století, kdy Čína působí a koná již jako významný světový aktér. A odpovědí na příčiny, které vedly, vedou a budou ještě dlouho vést k významným změnám hospodářské, politické a kulturní moci a hodnot ve světě.

Závěr

Uvedené patří do kontextu obtíží s demokratizací a rozvojem západní civilizace a do kontextu odlišných kulturních a historických souvislostí, které čínskou vládu nutí rozhodovat jinak, než si Západ představuje a jinak než globalizace s jejím potenciálem pro spolupráci, konfrontaci a provázanost umožňuje. Chápání rozdílně tvořících se kulturních a historických civilizačních celků v jejich odlišnosti a vzájemné sounáležitosti je dnes uznáváno za klíčové paradigma.

Čeští politici, podobně jako celý Západ pracují s rozumem a mají proto ve své podstatě vše nezbytné pro to, aby pochopili, že Čína půjde na cestě ke světové mocnosti vlastní cestou a že čas hraje v její prospěch.

Nehledě na geopolitické dění, politickou orientaci a nevyváženou politiku Západu lze tvrdit, že Moskva a Peking společně brání historickou paměť, staví se proti pokusům o nastolení globální hegemonie, a jejich úzká koordinace zahraniční a hospodářské politiky nás chrání před totálním zotročením. Proto spolupráce na lokální a regionální úrovni s čínskými podnikatelskými subjekty a provinčními vládami se mi jeví jednou z mála možností, jak oživit historické vztahy, dát jim sílu nového ducha doby a zvýšit kvalitu zabezpečení míru a důstojnosti člověka. Naděje na zázrak, umírá jako poslední. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele