Uplynulo jen pár dní od vyhlášení plošných tarifů na zboží dovezené do USA a celý svět již začíná nabývat jiné tvářnosti. Ukazuje se, že cla nebyla cílem, nýbrž prostředkem vyjednávání, byla součástí strategie americké administrativy na posílení role Spojených států v nově vznikajícím světovém uspořádání.
Časy se mění
Globalistický řád, tak jak si jej představovaly elity nejen z Davosu, se postupně a přirozeně hroutí. Západnímu světu nepřineslo přenášení rozhodovacích pravomocí do rukou vzdálených, nikým nevolených a údajně kompetentních byrokratů nic než stagnaci a pokles mezinárodního významu.
Starý „world order” je zdiskreditován, příčí se většině obyvatel Západu a rezolutně jej odmítá, jak bylo cítit z projevu D. Trumpa na WEF, i americká vláda. Volba jiných – realpolitických – prostředků je pouhým důsledkem této změny.
Trumpův kabinet si je vědom ohrožení, které představuje rostoucí vliv Číny na mezinárodní scéně. Nejsou krátkozrací a vidí tedy, že odsun výroby do Asie sice krátkodobě prospěje americkým superbohatým a vlivným korporacím: sníží jim výrobní náklady, nicméně á la longue znamená iracionální deindustrializace citelné zadlužování a strategickou hrozbu – ostatně toho, kam vede fatální závislost na asijských, primárně čínských, dodavatelích jsme byli svědky už za covidu.
Je dobře, že máme přímou volbu prezidenta?Anketa
Toto přemístění průmyslu se nezakládá na tolik známém principu komparativních výhod, nýbrž na uměle vytvořené ztrátě produktivity a rentability Západu. To je klíčová teze, jež musí zaznít důrazně nahlas.
Příčinou je především přeregulovanost, chybná národohospodářská politika, preferování aktivismu před pragmatismem, upřednostňování zahraniční image před domácími problémy, zhoubné zelené ambice, zmrzačení energetického sektoru, přebujelý a nákladný pečovatelský stát, nárokování si všemožných statků bez jakéhokoliv přičinění – pouze z titulu občana a různé snahy o zavedení syndikalismu – i když v rebradované podobě s půvabným názvem jako „stakeholder capitalism” či „Mitbestimung” atd. atd.
Potřebujeme více svobody a méně omezení
Západní politika se v minulých desetiletích nesla v duchu „pro-business,” a nikoliv „pro-market”. Vládní špičky s oblibou mluvily o volných trzích – a přesto byla evropská cla po dlouhou dobu násobně vyšší než ta americká, přesto každý rok roste množství norem a absurdních požadavků na importované zboží (údajně environmentálních, zdravotních, hygienických, technických, bezpečnostních či lidskoprávních). Rády mluvily o ekonomickém liberalismu – i když jejich politiku mnohem výstižněji charakterizuje slovíčko lobbing. A přesně to musí skončit. Západ potřebuje více svobody, více trhu.
Zpátky ke clům
Zavedení recipročních cel (tento přívlastek je namístě i vzhledem k výše uvedeným protekcionistickým, leč často netarifním, praktikám) nebylo cílem, ale zejména prostředkem.
Proto považuji za vedlejší zabývat se metodologií jejich výpočtu a jejich výší. Ze slov Scota Bessenta, amerického ministra financí, je zřejmé, že pokud je druhá strana ochotna jednat o možných ústupcích, jsou Spojené státy připravené sazbu cla zmírnit či možná zrušit.
Uvedl, že očekává kontakt od přibližně 70 zemí. Strategie USA je tedy velmi úspěšná – dává americké administrativě možnost ovlivňovat světové dění způsobem, o kterém se té předchozí mohlo jenom zdát. Je nezpochybnitelné, že právě díky tomuto kroku si Spojené státy zajistily silnou roli při formování nového uspořádání světa. Otázka zní, kde zůstala Evropa?
Jsme ve slepé uličce?
Obávám se ideologického fanatismu našeho establishmentu, oné otevřené nenávisti k republikánům a osobě amerického prezidenta. Naši hrdí, povýšení „eurohujeři” se předhání v siláckých výrocích na adresu Spojených států. Lze tímto přístupem dosáhnout dohody? Chtějí vůbec nějaké smíření?
Evropská unie má celou řadu důvodů k protekcionismu. A tedy i motivaci v celní válce pokračovat. Ideologická nevraživost je jenom jedním z nich. Unijní instituce se pochopitelně nebudou chtít vzdát příjmů z vybírání cel, které jsou pro drahé projekty bruselských sociálních inženýrů nezbytné. Zároveň cla a jiné překážky představují nástroj na potlačení, skrytí sílící evropské nekonkurenceschopnosti – jejíž odhalení není v zájmu současných špiček.
Závěr
Většina zemí zasažených cly udělá maximum pro to, aby se s USA rozumně dohodla. Vítězem se stanou americké národní zájmy. Pro Evropu, a tedy i nás, jsou vyhlídky šedivější. Nikoliv však vinou Donalda Trumpa, nýbrž nemoudrosti evropských zaslepených lídrů – již se nejspíš raději uchýlí do náručí Číny, která kvůli 125% americkému tarifu hledá nová odbytiště, než aby jednali s onou „odpudivou bytostí”.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
