Průzkumu vévodí hnutí ANO, ovšem i Okamurův Úsvit drží s ostatními stranami krok. To naopak neplatí o vládních lidovcích, které by předhonila i krajně protievropská Strana svobodných občanů.
Postoje voličů jsou ovšem, jak upozorňuje autor průzkumu, velice nestabilní. Kupodivu průzkum předvídá zastavení trendu klesající volební účasti, která by prý měla být více než 32%. Zásluhu na tom mají údajně právě příznivci nových hnutí, sešikovaných kolem Andreje Babiše a Tomia Okamury.
Samozřejmě není divu, že většina veřejnosti neví, proč by měla své zástupce do Evropského parlamentu vůbec volit. Politické strany jdou nejjednodušší cestou a lákají voliče na přísliby řešení domácích problémů, čímž v myslích voličů vyvolávají přinejmenším zmatek. Spíše by se ale chtělo říct, že z nich dělají pitomce. Pouze ODS představila konkrétní téma, které je ovšem negativní, což nikdy nepůsobí dobře.
Domácí témata samozřejmě rozhodují volby i ve starých evropských zemích, kde voliči často trestají politiky podle domácí situace, nikoli podle jejich evropské strategie. Nicméně ve vyspělých zemích se přece jen vede určitá celospolečenská debata o budoucí podobě Evropské unie a kampaň se nesoustředí jen na otázku získání více peněz, což je navíc v našich podmínkách výsměch, když nejsme ani zdaleka schopni čerpat ty peníze, které nám EU nabízí. Od volební kampaně nelze čekat osvětu, ale její současný styl potvrzuje provinciálnost našeho politického provozu.
Problém je i v postavení Evropského parlamentu, který není takovým suverénem, jakým jsou národní parlamenty. Přesto určitými pravomocemi disponuje a je chybou, že ani tak pilní europoslanci, jako je třeba Zuzana Roithová, nedokázali veřejnosti vysvětlit, co v Bruselu a Štrasburku vlastně dělají.
Propracovat se se všemi komplikovanými a detailními vyhláškami do našich médií, která hledají jen příběhy spojené s emocemi, samozřejmě není jednoduché. Navíc v našem stranickém systému postupují vzhůru spíše ti, kteří jsou v Bruselu co nejméně, a naopak se věnují domácím hrátkám, o čem svědčí vnitrostranický úspěch Jana Zahradila a neúspěch Libora Roučka.
Pokud schází konkrétní představy, volí politici silácké a neurčité sliby, kterým veřejnost buď nevěří, nebo ji nechávají zcela chladnou. Z toho potom těží minulostí nezatížená hnutí, jejichž voliči, motivovaní odporem vůči politice jako takové, svůj verdikt nad politiky vyjádřit přijdou.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz