Nesmlouvavý boj zákonodárců obou komor parlamentu i veřejnosti o přijetí novely pandemického zákona ukázal, že nejde jen o jediný zákon, ale o daleko závažnější a hlubší problém fungování demokratického právního státu, mj. o rovnováhu a vztahy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, jakož i o dodržování ústavou zaručených práv a svobod občanů. Argumentem pro přijetí pandemického zákona proto v žádném případě nemůže být účelová potřeba a požadavek rychlosti přijetí právní úpravy v legislativní nouzi.

Na začátku devadesátých let „utekli ekonomové právníkům“. Nejenže tehdejší privatizační zákony byly šity horkou jehlou, ale tehdejší Klausova vláda z nich úmyslně vyloučila možnost soudního přezkumu privatizačních rozhodnutí. To bylo z jejího pohledu pochopitelné, neboť soudní přezkum by privatizaci nejen zpomalil, ale k některým privatizacím by zřejmě vůbec nedošlo. Rychlost zvítězila nad věcnou správností.

Co však bylo snad vysvětlitelné a omluvitelné tehdy, není již omluvitelné dnes po třech desítkách let. Koncept demokratického právního státu opět dostává na frak. Postuluje totiž, že stát sám, všechny jeho orgány a složky, jsou vázány povinností dodržovat platné právní předpisy, a to až do okamžiku, kdy stát prostřednictvím zákonodárců tyto předpisy sám změní. Státní orgány by měly jít příkladem a nikoli platné zákony porušovat, jak konstatoval Nejvyšší správní soud (NSS). Ten následně zrušil více než 40 opatření Ministerstva zdravotnictví, některá pro přímé porušení zákonů, jiná pro jejich nedostatečná odůvodnění.

Jak uvedl v deníku Právo z 12. 2. 2022 předseda NSS: „Byli jsme zdrženliví v tom, že jsme jim neříkali, jak mají pandemii řídit. Ale chtěli jsme po nich to, co je v zákoně výslovně napsáno. Že to musí být odůvodněné, že to musí být opřené o analýzu pandemické situace, že to musí být vydáváno jen v rámci zmocnění pandemického zákona a že tam musí být proporcionalita, minimalizace zásahů do práv lidí.“

Franz Kafka kdysi napsal, že věci mají tendenci zvracet se ve svůj protiklad. Ironií osudu tedy dochází k tomu, že zatímco státní orgány mají tendenci opakovaně právní předpisy porušovat, tak občanské iniciativy, vystupující proti pandemickému zákonu, a s nimi spolupracující právníci, požadují naopak důsledné dodržování ústavy a dalších zákonů.

Když odhlédneme od konkrétních ustanovení, pak nelze nevidět, že novela pandemického zákona má skutečně několik zásadních nedostatků. Především není věcně univerzální, ale je koncipována pouze na jediný typ pandemie, tj. na covid. Navíc neobsahuje explicitní kriteriální definici pandemie a aplikace novely by tudíž byla příliš „gumová“. Některá ustanovení novely jsou pravděpodobně v rozporu ústavním pořádkem, jak se obává i část senátorů, kteří hlasovali proti jejímu přijetí.

A konečně takovou zásadní úpravu, dotýkající se základních občanských práv, není správné a vhodné přijímat ve stavu legislativní nouze, bez řádného projednání ve výborech sněmovny a zohlednění pozměňovacích návrhů. Prostě platí stará a osvědčená legislativní zásada, že zákony lze připravovat buď rychle, nebo dobře, obojí nelze.

Co bude pravděpodobně následovat? I když by bylo nejlepší, aby vláda nyní novelu pandemického zákona z Poslanecké sněmovny stáhla a pokusila se ji seriózně přepracovat, osobně tipuji, že sebereflexi odmítne a že podlehne pokušení prohlasovat novelu „silou“. Parlamentní divadlo tak bude zřejmě pokračovat včetně obstrukce. Naznačují to zejména předchozí sebevědomá prohlášení předsedy poslaneckého klubu KDU-ČSL Marka Výborného, který se postupně stále více stává hlavním mluvčím celé vládní poslanecké koalice.

Ten se mimochodem „vyznamenal“ prohlášením, že neočkovaní by si měli platit své nemocniční léčení ze svého. Vyvolal tím řadu posměšných otázek, zda to platí také např. pro obézní, kuřáky aj. M. Výborného do jisté míry snad omlouvá to, že vystudoval teologii a historii, a nikoli právo, protože jeho výrok by jinak byl zralý na vrácení diplomu z právnické fakulty.